Tvá nejúčinnější služba poplyne z tvých největších zranění.                                                   Rick Warren

Moje služba

Všem, kdo už neví kudy kam, zklamalo je všechno, co dosud vyzkoušeli, a přesto cítí neodbytnou touhu, nutnost "cosi" v sobě změnit, najít.

Objasnění momentální situace

Před několika měsíci jsem do rubriky Kontakt napsala toto:

Blog "Sofie Dawa-Voyager: Vědomě žít a umírat" vznikl 5.11.2016 v 16:43 h.
Ve své staré podobě zanikl 21.7.2020. A definitivně zemřel v 03:05 h 23.9.2020.

Co s těmito stránkami bude dál, jestli něco vůbec má být, je momentálně ve hvězdách...
Nacházím se v přechodném období. Staré již téměř zemřelo, ale nové se ještě nezrodilo. Je nutné dotáhnout smrt starého do konce, aby na jeho místo mohlo přijít cosi nového.

Určitě se tak stane. Jen je otázka, bude-li to nové chtít a mít co sdělovat skrze tyto stránky.

Stalo se, proto jsem se sem vrátila. Uvidíme, co bude dál :-).

Co jsem zač

Co se týče vzdělání, jsem absolventka Univerzity Palackého v Olomouci, obory "Učitelství pro první stupeň ZŠ" a "Speciální pedagogika" - rozšiřující studium. Oboru se po dvacetileté praxi na ZŠ ale již nevěnuji (skončila o prázdninách roku 2008). Tato velmi náročná vztahová práce s dětmi s vývojovými poruchami učení mě "jen" měla přivést k nutnosti zamyslet se sama nad sebou a tím, co po mně Život chce...


Kdo by pocítil, že mu mohu být užitečná, napište mi :-).

Jak a kdy jsem vlastně začínala

Zapsáno 25. října 2017

Ve svých 33 letech (* 3. 4. 1964; přičemž přípravná fáze začala už v mých 27 letech pádem do nejhlubší deprese) jsem byla Osudem nekompromisně postavena před volbu: buďto přijdu na to, jak to tady na téhle Zemi funguje - prvotně tedy pro mě, ale vzhledem ke své krajně vyhrocené empatii i jak to všechno souvisí se vším - nebo prostě umřu, protože TOHLE, jak to zatím žiju, už nemůžu unést... Svého času jsem jediné východisko viděla v dobrovolném odchodu z tohoto světa. Tím spíš, že bych v naší rodině nebyla první.

Jsem ale bojovník. V nejkritičtějších chvílích (jako že jsem jich potřebovala více) jsem se vždy nakonec rozhodla, že TO musím objevit. Že přece není možné, aby život byl tak neuvěřitelně bolestivý, mizerný, prázdný a nesmyslný, jak se mi zatím jeví. A to jsem byla vždycky velmi snaživá, poctivá, hodná a pilná dcera, žena, matka, zaměstnankyně. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, k ničemu to nevedlo. Pocit absolutní prázdnoty, bolesti, nesmyslnosti a zoufalství byl trvalý.

Rozhodla jsem se a vypravila se na cestu objevení toho, co jsem vlastně zač, proč tu jsem, jaký má můj život smysl - má-li vůbec nějaký.

Moje startovní čára však ležela na absolutní nule. Na "dně" největší vesmírné černé díry, jaká vůbec může existovat. Netušila jsem vůbec, kudy se mám vypravit. Jak se ale říká, podstatná je CESTA, a tak jsem vyšla. Vyzkoušela jsem opravdu kde-co. Nejprve jiné doplňkové činnosti, než bylo moje hlavní zaměstnání, které mě nejen nenaplňovalo, ale ještě víc frustrovalo.

Byla to slepá ulička.

Tak jsem přešla k "alternativě" - nejrůznější psychologické a esoterické směry, spousta knih, kurzů, léčitelů, guruů a metod (Bože!!!, za ty prachy bychom dnes měli nové auto!!! A ten výplach mozku!!!). Ani tisíce naběhaných kilometrů nevyhnaly démony, kteří mě stále víc ovládali. Uhnala jsem si jedině tak únavový syndrom... Takže ani tudy cesty nevedly.

Nic nefungovalo!!! Jen a jen další zoufalství. A pak se konečně ozval můj pravý Učitel. Jakýsi hlas uvnitř mě mi řekl: "A kdy konečně začneš dělat něco sama pro sebe?! Protože jak to vypadá, zatím jen utíkáš, nebo chceš být někým, něčím zachráněna, a jak vidíš, tohle prostě nefunguje."

Abych to zkrátila (i když vlastně teprve toto byl ten hlavní začátek), konečně jsem byla semletá a dostrkaná bičem jakési vyšší moci ve mně k cestě vědomého života. Jakmile jsem se po ní vydala, okamžitě "jsem byla doma" - ano, toto je přesně ono, jedině a pouze toto mě dovede zpátky k sobě a jedině tady najdu všechny odpovědi, po nichž tak prahnu.

Můj Osud je mým velkým učitelem. Vůbec se se mnou nepárá... Prostě a jednoduše mě žene jako americký honák krávu na pastvu a vehementně k tomu používá elektrický obušek. Jednoduše řečeno, pokud zrovna nechci jít tou správnou cestou, dostanu tvrdou ránu. A tak jdu, stále dál. Musím říct, že je to obrovsky náročné, ale zároveň nekonečně fascinující a naplňující, všechno najednou do sebe zapadá a dává smysl. Čím víc toho vím o sobě, tím víc "vidím" i do mechanismů životů druhých lidí a to až tak daleko, že všechno, co se teď děje (v celém společenství) a nad čím většině rozum zůstává stát, je najednou zcela průhledné, jasné a čitelné - jednoduše to nemůže vypadat jinak.

BUĎTE POZORNÍ K SOBĚ SAMÝM, ke svému vnitřnímu prostředí. Ptejte se, zjišťujte možnosti, ale vše poměřujte s vlastním cítěním - funguje to tak i pro mě?, oslovuje mě to?, otevírá se mi srdce, když čtu, slyším nebo cítím zrovna toto? Pravda není univerzální a pro všechny stejná. Kolik lidí, (bytostí v celém vesmíru), tolik pravd, jejichž pochopení a přijetí vede k té poslední, univerzální, jediné Pravdě. Každý si musí najít tu pravou, správnou, vlastní sám pro sebe a v onom přesně vymezeném "letovém koridoru" celého vesmíru, který je určený právě této bytosti. Jedině pak totiž může fungovat celý "vesmírný letový provoz a řád" směrem ke stálému růstu a objevování nekonečné plnosti Života a Tvořivého Bytí.

Budu moc a moc ráda, pokud se najdou odvážlivci "mé krevní skupiny", kteří se odhodlají (nebo spíš asi tak jako já budou donuceni svými podmínkami) vykročit a jít stejnou cestou. Můžu poskytnout své zkušenosti k osobnímu uvážení vás odvážných. Stejně tak jako vy mi můžete poskytnout neocenitelný materiál k dalšímu studiu a objevování sama sebe. Jsme si navzájem zrcadlem - to považuji za naprosto největší dar života ve společenství a vztazích. Nikde jinde se člověk neuvidí lépe, než ve svém okolí. A taky nikdo jiný mu objektivněji neodzrcadlí vlastní změny.

Jenom MI, prosím, NEVĚŘTE všechno. Ze všeho nejšílenější je věřit těm druhým každé slovo... To není učení se, to je otroctví, anebo také šílená pohodlnost! a vede to jedině hlouběji do vlastního pekla... Sama jsem se o tom celá léta přesvědčovala a stálo hodně bolesti a zklamání, než jsem přestala obdivovat ty druhé víc, než své vlastní Srdce.


TOPlist