Záření lidské bytosti

14.02.2021

Tak už vážně nevím. Stojím proti tak silnému soupeři, že silnější už být nemůže. Kam se hrabe smrt těla. Daleko obtížnější je žít v něm... Alespoň mně to tak připadá ve světle okolností podmínek. Ostatně jedině to je také důvod, proč někteří lidé v naprostém zoufalství a pocitu bezmocné bezvýchodnosti zvolí sebevraždu. No, a zase to není celá pravda, protože opakem k nastíněné snaze utéct od "neřešitelného" je snaha za každou cenu nad tím vyhrát. Ukázat, že jsem to já, kdo má svůj život v rukách a nikdo mu nebude ani diktovat ani předkládat, jak má žít.

Včera jsem tady publikovala článek s jednou nabídkou. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli na něco takového jsem připravená. Evidentně jsem nebyla.

Prostor blogu, na který téměř nikdo nechodí, je vynikající trénovací základnou. Něco jako letecký simulátor pro výcvik pilotů (nebo jakýkoliv podobný vercajk pro jinou profesi). Prostředí je naprosto reálné: je zde možnost, že si uvedená slova může přečíst úplně kdokoliv, protože jsou vyslána do zcela "volného prostoru", do něhož má přístup každý, kdo je připojen na internet. Takže strach z odmítnutí či agrese není neopodstatněný! Na druhou stranu, kdo neustále nepřekonává svůj vlastní strach - je-li k tomu tak existenciálně hnán jako já - má vyhlídky akorát tak na budoucnost v plechové urně či na rozptylové loučce, protože už vlastně mrtvý je. Nikam se nehýbe, jeho bytost se nevyvíjí, protože buďto stojí na místě nebo jede ve vyjetých kolejích stereotypů, jejichž konečnou stanicí je stejně opět jenom ta plechovka či dřevěná bedna. Jako že smrt těla v určitém okamžiku je opět zcela nevyvratitelná. Vnímáte tu nesmírnou složitost existence v dualitě? Opravdu platí všechno, jenom je otázkou, který úhel pohledu si zvolíme. Tohle skutečně v žádném případě nelze zachytit slovy vyslovenými tady a teď a nelze to ani nijak konkretizovat v nějakém psaném návodu, jak žít, aby to bylo správně. Protože platné je všechno, akorát, že v každé chvíli může být to, co je pro jednoho lékem pro druhého v daný moment jedem.

Jak se tedy chovat tak, aby člověk dosahoval alespoň určité naplněnosti?

Snažit se poslouchat své cítění, svou intuici, a jít podle jejích směrovek tam, kam ukazuje.

A opět jsme u problému, který může veškerou snahu tak činit, totálně zadupat do země.

Proč?

Protože poslouchat svou intuici a skutečně dělat to, co nám našeptává, věřit jí naprosto bezvýhradně, je z hlediska "normálního" (chápej běžně žijícího a uvažujícího) člověka velmi, ale skutečně velmi ošemetné. Protože podle zákonu duality existují VŽDY dvě možnosti realizace téže skutečnosti: pozitivní - konstrukční a negativní - destrukční. Existují také dvě možnosti, jak se bude vaše situace, pokud se plně podřídíte svému vnitřnímu vedení, vyvíjet dál. A to VŽDY na základě toho, co právě žijete a jak se k tomu stavíte.

Abych nemluvila jen teoreticky a vágně, přiblížím celou problematiku na konkrétním příkladu.

Jak už jsem se zmínila, včera zde byl publikován článek s určitým návrhem, jenž byl (a už mnoho let je) silně prosazován řevem hlasu mého vnitřního Já. Přečetla si jej (jestli vůbec, protože pak jsem jej odstranila) jen jedna osoba (podle počítadla zhlédnutí), ale i to je až až... Výzva, kterou jsem poslechla, byla totiž neustále narušována jejím opakem: strachem myšlenkově emoční struktury ega: "Zase se cpu někam, kde dostanu tak akorát po té nevymáchané a užvaněné hubě!"

Navíc, když jsem sebrala všechnu odvahu a poslala článek k posouzení své mladší dceři, plně mi potvrdila, že úmysl dobrý, ale způsob podání zcela rozpolcený a špatný: čiší prý z toho nerozhodnost a strach. Takže zcela do detailu rozpoznala dilema, které mě ničilo celý den.

Což o to! S těmi, kdo odmítají slyšet (svůj vlastní vnitřní hlas), už celkem jsem schopná se vyrovnat (v minulosti jsem na tom byla podstatně hůř!). Ale: "Co když se mi neozve vůbec nikdo? Bude to znamenat opět jedině dvě věci: buďto zatím chybí potřebná připravenost a tím pádem síla, nebo já sama ještě stále nejsem připravená postavit se nějaké výzvě čelem." Buďto jsem zatím stále tak strašně sama - což je mega výzva už sama o sobě, nebo jsem nýmand, kterého jednoduše nikdo slyšet nechce.

Ono bude něco pravdy zase na obou možnostech...

Když jsem se ptala sama Sebe, co mi tohle všechno má ukázat a říct, přišel mi vhled, který považuji za pro tuto chvíli svého vývoje naprosto přesný.

Nejsem sama, i když zatím to tak vypadá. Je zde řada lidí, kteří jsou připraveni!

Jsem ale stále pod tíživou vládou strachu, který se za každou cenu snaží jakýmkoliv prostředkem zrušit směr ukazovaný Intuicí.

Motám se stále ve stejné - s odpuštěním - s*ačce, která je výplodem úvah dosud vládnoucího "rozumu" a věrnosti emocí zajetým kolejím uvažování celých generací, kterým vládne STRACH. Strach z odmítnutí, z odloučení, z exkomunikace, osamění a tím pádem utrpení a nevyhnutelné smrti. Tak je to v člověku "zařízené" už od dob vzniku lidí: největším trestem za "neposlušnost", rovnajícím se odsouzení k výše uvedenému, bylo vyhnání z kmene. Dostáváme se ke kořenu věci: vyhnání z kmene je symbolem vyhnání z Ráje, nepřijde vám to tak? Věčný život v hojnosti a radosti byl chybou člověka potrestán exkomunikací se všemi jejími útrpnými následky...

Člověk překročil stanovené hranice - přišel TREST. Logické se vším všudy jak pro vyhnání z Ráje, tak pro vyloučení ze společenství lidí. Opět zcela logický mozek může z dané situace vyvodit jediný konečný závěr: je to tak a nikdy se to nemůže změnit. Člověk dělá chyby od samého počátku, a proto bude trestaný tak nekonečně, jak nekonečně vzdálený je nám prvotní hřích (mám na mysli prostor a čas!). Ostatně takto je to lidem vtloukáno do hlav po tisíciletí někým, kdo jen fikaně našel a využil možnost, která se mu naskytla: získat vládu pomocí vzbuzování strachu.

Jenže moje Intuice mi přímo hlásnou troubou řve do uší, že takový Život ve Skutečnosti NENÍ! Že taková je jenom jeho negativní, temná část, která je však stále jenom součástí (podmnožinou, chcete-li) mírumilovného a nekonečně laskavého a podporujícího Celku.

Ptala jsem se sama Sebe, proč tedy, pro boha, jsem neustále vystavována takovému extrémnímu stresu v sobě, když cítím, že dělám jenom přesně to, co po mně Celek Života chce?!

Jednoduchá odpověď.

Protože tak funguje náš vnitřní hlas. Není tu proto, aby nás vedl k hojnosti, prosperitě, čisté radosti a zářivosti, kterou jsme "kdysi" ztratili! Je tu proto, aby nás vedl cestou, na níž máme poznat, JAK ŽIVOT VE SVÉM CELKU (tedy vlastně i v nás samotných, každém jediném) FUNGUJE.

Protože jedině ten, kdo poznal a přijal všechnu svou negativitu, může zářit jako Celek: Božský Celek Života je "uspořádán" stejně, jako lidský Celek každé bytosti. Dává téměř nekonečnou svobodu ve volbě, jak budeme žít - můžeme trpět, můžeme žít spokojeně, nebo může být něco mezi tím (tak je to většinou, že?). Protože jeho možnosti JSOU nekonečné (minimálně z pohledu člověka). Aby ale něco takového mohlo fungovat V JEDNOM, musí zde existovat nějaká striktně daná pravidla vyvažování a těmi se samořídí i jeho "tvůrce", protože jinak ví, že by se jako Celek rozpadl (v případě, že by vyhrála strana, která chce jenom dominovat). A po nás "chce" jediné: abychom si tuto skutečnost UVĚDOMILI stejně, jako Celek Univerza - Život sám (náboženství tomu říká bůh, ale v jeho podání jde o zcela zcestného boha. Náboženství si vytvořilo boha, který ovládá a propůjčuje moc vybraným lidem na Zemi. To je ale blbost, že? Kdyby to tak opravdu bylo, celý Vesmír už by se dáááávno musel rozpadnout. Ostatně, ono se to vlastně už děje, že jo. Vesmírná tělesa vznikají a zanikají stejně jako lidské bytosti. Vesmír jako Celek však JE pořád. Jestliže lidská bytost je obrazem Božství v jeho Celku, má stejnou možnost, ale i existenciální povinnost vůči němu.

Přesně tohle je náplní a účelem všeho, co se nám děje. Není to trest, je to naopak největší výzva, jaké se nám, jednotlivým bytostem, mohlo dostat.

Člověk ale je totálně zmatený. Nechápe, co se stalo, a proto si musel najít "náhradní řešení". Z jednoho Celku a jeho péče vypadl, vytvořil si tedy náhradní celek: společnost. Podvědomě VÍ, že musí respektovat jeho pravidla soudržnosti, protože jinak se tato pravidla obrátí proti němu samému. Bude se jich tedy držet zuby nehty tak dlouho, dokud bude mít sílu...

Člověk, který ale začne poslouchat vedení svého vnitřního hlasu, je nahnán přímo do jámy lvové. Je totiž postaven před zásadní rozhodnutí věrnosti: komu má smysl být věrný? Pravidlům, podle nichž žije lidské společenství celé věky, nebo najednou tomu, co se vynořilo odněkud z jeho vlastní hloubky a začíná mu tvrdit, že někdy a v něčem je nutné se vzepřít, protože se nechává ničit nesmyslem.

Zase je zde nekonečné dilema: kdy a proti čemu ze zásad lidského soužití je dobré nebo dokonce nutné se vzbouřit a doslova začít plavat proti proudu?! Kdo mi to řekne?

Jedině vnitřní hlas. Což ovšem také znamená, že když se rozhodnete jej následovat, ocitnete se najednou v mnoha ohledech totálně sami. Vlastně se tak sami vyautujete, protože "ti druzí kolem vás" vám přestanou rozumět, budou vás považovat za šílence, který se bůhví proč šprajcuje a je jedno, jestli jen tak z nudy a plezíru, aby byl zajímavý, nebo mu ruplo v kouli.

Jak už jsem tady psala. Jestliže se chceme "dostat do nebe" (Celistvosti), nejdříve musíme projít jedinou cestou, která k němu vede - "vlastním peklem". Musíte uznat, že to je naprosto logický závěr: Celek je "množinou energií", které se neustále dělí na dvě "proměnlivě odlišně vystupující podmnožiny". Miluji příměry, takže stejně, jako matka (tedy jedině žena) rodí syny i dcery, muže i ženy na základě sjednocení genetického fondu matky a otce (jistě chápete, že toto je vysoce zjednodušený příměr, protože nelze jinak ukázat onu nekonečnou pestrost proměn, než právě v Životě každého z nás). Neexistuje, abychom pořád chtěli poznávat jenom jednu z nich!!! Ony se neustále prohazují! V každém okamžiku je směrodatná jiná z nich, nelze říct, že jedna je neustále zlá a druhá neustále hodná. Viry nemocí jsou "zlé", pokud v člověku vyvolají nemoc; ale mohou se stát i lékem když jsou použity v určitém množství a postupu k vytvoření imunity v rámci očkování. Třeba. Když užíváte jakýkoliv lék, ať přírodní nebo umělý, vždycky se můžete tím samým v nesprávném použití, kombinaci s dalšími látkami nebo předávkováním otrávit. Dokonce i vodou se člověk může otrávit, když jí bude pít přemrštěná kvanta!!!

Takže když jsem se zeptala sama Sebe, proč jsem se včera zase dostala do takové šíleně rvoucí krize v sobě, došlo mi, že právě pro to všechno výše uvedené. Cílem není dokopat mě k nějaké proklamační činnosti! Nemám se stát motivačním řečníkem Života. A přesto jím BÝT můžu, pokud přijmu tuto "Mission: Impossible" :-D (mě snad budou vomejvat :-D... tohle teď právě sjíždí můj muž z disku :-D... také zde je "mise" označena za "téměř" nemožnou a je čistě na jejich rozhodnutí, jestli do toho jsou ochotni jít. Protože jsou ochotni a připraveni na vše, i na smrt, i zde se těm hlavním postavám nakonec daří uspět!).

Nechce se po mně, abych motivovala lidi k něčemu, abych jim dávala sílu k životu, kterou třeba ztrácejí pod tíhou událostí, jak jsem si původně myslela. Chce se po mně, abych si já sama (protože nikdo jiný mi tuto zkušenost nedokáže zprostředkovat) uvědomila, že když se nechám vést svým vnitřním hlasem, mnohdy mě zavede do nejžhavějšího pekla, v němž mi bude opravdu ouvej, ale také jedině on mě z něj může zase vyvést. Protože Život VÍ, že jsem JEHO zrozenec (tak, jako každý člověk!) a že tedy disponuji potenciálem poznat, pochopit, uvědomit si na všech úrovních, CO SE MI SNAŽÍ UKÁZAT.

Nemohu být motivačním řečníkem, jak jsem celé roky snila. Cesta, která je ukazovaná mně, je tak obrovsky náročná, že na ní vydrží jedině ten, kdo se sám rozhodl, že potřebuje objevit svou Pravdu, neboť to po něm už Život v dané míře požaduje.

Extrémní na tom všem je další odpověď, kterou jsem dostala na otázku: "Jak teda mám pracovat a žít v této společnosti?" - Když je zcela promořená strachem - stejně jako já sama - a odmítá slyšet, že jediná cesta, jak se z toho dostat, je jít tomu strachu naproti, nechat ho v Sobě rozplynout, aby bylo jasné, JAK TO CELÉ JE. On není naším vládcem. On je jen podmnožinou Celku, kterým jsme my sami, ale i Život sám. JSME JEDNO.

No jedině tak, že tak prostě a jednoduše budu žít. Nebudu nikomu nic ukazovat ani předkládat jako zaručenou radu, resp. nebudu nikoho motivovat, aby šel stejnou cestou. Nebudu nikoho vyhledávat, abych mu "cosi" řekla. Buďto budu postavena před úkol někde něco říct nebo napsat (přesně tak, jak to cítím teď), je jedno jestli před konkrétní lidi nebo do otevřeného Prostoru internetu; podstatné je, že se k tomu dostanou jedině ti, kteří PŘIJDOU SAMI OD SEBE.

(Božíčku, už to vidím... Člověk je prostě člověk. Už slyším ty hlasy v některých hlavách: "No jasně! Ona je vyvolená a my se z ní máme po*rat, ne?!" Nemusí se z těchto slov nikdo po*rat, nemusí je totiž vůbec číst a poslouchat - pokud nesouzní s jeho vlastním tajemným hláskem uvnitř sebe. Teprve pak přijde na přetřes možnost, jestli se má nebo nemá odhodlat vydat se na cestu podstatně náročnější než Indiana Jones.)

Jenže největší sranda na tom všem je, že když jsem sama Sobě odpověděla, že takových lidí je po celém světě zatím zoufale málo, že samota mě tím pádem nemine, bylo mi řečeno, že o to se nemám starat, protože PRAVDA se vždycky prosadí sama od sebe. Ať si to člověk přeje nebo se snaží to popřít. V této souvislosti mě napadl jeden citát, který si kdysi zapsal na lístek můj muž (a já jsem jej náhodně našla): "Jestliže vaše rodiče neměli děti, je velmi nepravděpodobné, že je budete mít vy." Oooo, jak nekonečně miluji pravdivou obraznost Skutečnosti a jejího jazyka :-D... Člověk ji žije, aniž o tom ví, mluví o ní, aniž o tom ví (např. když řekne, že mu něco už leze krkem, že je mu z toho na zvracení - asi se potřebuje nějaké dosud nestrávené negace v mysli - nepochopení souvislostí - zbavit, že?), žije ji přesto, že se ji snaží vší silou popírat. Tak dlouho, dokud už toho nemá plné zuby a je donucen kapitulovat (zas krásné slovo: vzdát se názorů hlavy/ega) ve prospěch Pravdy, která náleží právě jemu individuálně. Proto je nás tolik miliard právě v této době! Každý máme svůj díleček Pravdy v sobě! Teprve až se všechny tyto dílčí Pravdy dokáží sjednotit v Celek celého lidstva, nejspíš projekt LIDSTVO ztratí svůj původní smysl nebo se přemění na jiný "svět" s novými poznávacími úkoly. Co já vím? NIC.

Neexistuje možnost, abych našla slova, která by vyjádřila všechno, co cítím stále zřetelněji, přesto, že strach struktur ega stále dělá vše pro to, aby mě srazil na kolena, pod sebe a svou vládu. Skutečnost je tak košatá a existuje právě teď úplně v celém potenciálu, že ji nejde zkomprimovat do žádných článků ani milionů knih.

Proto si i dál pojedu "po Svém", i když strach se mi snaží nakecat, že "tak, jak to zkouším dělat, je to právě pro mě špatné". Není to špatné pro Mě, je to však velmi špatné pro strach :-D. A to on moc dobře ví. Proto se tak urputně snaží mě (i vás) zviklat.

Jak to říká Marcelka z hor: "Nic nemůžete udělat špatně! Jediné, co můžete udělat špatně, je myslet si, že jste to udělali špatně. Protože mysl je realizační síla - jak myslíte, tak se děje."

Ale ani tohle nelze brát zjednodušeně. Jak to ale funguje, můžeme objevit jedině každý skrze svůj vlastní Ž/život a zkušenosti poznání Celku skrze něj - Sebe. No, to se fakt nedá nijak zapasovat do slov :-D... Proto - kdo chcete, nečtěte hlavou, čtěte celým vnitřním prostorem Sebe. Ciťte, co s vámi slova (ať jsou vyslovena kýmkoliv) dělají: otevírají ve vás něco?, nebo naopak z nich máte svíravý pocit? Pokud to první, jděte po stejné stopě! Pokud to druhé - jděte po stejné stopě, protože strach má jenom jedna podmnožina energií ve Vás. Jen se před tím potřebujete rozhodnout, jestli vůbec toužíte jít po obojím... Pokud zatím ne, musíte čekat, žít, trpět. Stejně jako zatím i já...

Zářit můžeme jen do té míry, do jaké dokážeme přijmout a vstřebat ve svém Světle Poznání Skutečnosti - Základu - vlastní temnotu. Teprve v kontrastu s ní bude mít co zářit! Temnota se neztratí! To nelze! Jenom se nebude realizovat, protože naše Poznáním Skutečnosti naplněná mysl jí k tomu nedá prostor, nedovolí jí, aby nad námi měla svou původní moc.

V toto věřím, protože to tak bytostně cítím, a půjdu po tom, kdyby měly trakaře padat a kdyby se všichni ostatní třeba na hlavu stavěli. Stejně tak věřím - VÍM, - že takových je nás tu spousta. Třeba se jednou nějakým způsobem setkáme ještě v tělech :-).

 


TOPlist