Ve smrti najdeš klid (?)

10.01.2021

Proč je pro člověka tak obrovsky složité, až mnohdy velmi dlouho naprosto nemožné, "pochopit" Bytí, tedy to, čemu tak profláknutě říkáme Bůh? Proč je téměř nemožné žít v klidu a míru nedotčen ničím, co se děje, přestože je jasné (tedy pro toho, kdo už postoupil na tuto úroveň vhledu do Skutečnosti), že všechno se děje přesně tak, jak je to potřebné - protože ve výsledku nejvíce přínosné pro VŠECHNY? 

Protože nic není černo-bílé. Absolutně každá, a tentokrát vlastně zcela do důsledku, protože tím je míněno i ono poslední a nejvyšší, z něhož všechno ostatní vzniká a v němž vše stvořené zase zaniká, záležitost Existence samotné totiž v sobě obsahuje obojí: jak ono černé, tak i bílé V JEDNOM. Dokonce jsem se šla zeptat i manžela - vystudovaného matematika a fyzika - jak to je z fyzikálního hlediska! I materiální věda (v dosavadním převažujícím pochopení je vědecky materiální(!), začíná se vymykat až teprve kvantová fyzika) jako je fyzika, totiž tvrdí, že z fyzikálního hlediska je černá a bílá JEDNOU barvou. Tedy zákonitě i světlo a tma jsou JEDNÍM fenoménem. To je ale bžunda, že? Na této úrovni to jsou materialističtí vědci ochotni potvrdit, protože vibrace barev jsou změřitelné... Že to takto ale funguje v úplně všech protikladech a na všech úrovních, to už jim nehraje do "plánů"...

Jsem vystavena čím dál většímu tlaku právě danou skutečnost "pochopit" v celostním významu (nejenom rozumem, tedy myslí, ale i emocemi - což už se většinou jaksi vymyká z vědomé kontroly, jak všichni na sobě známe). Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, jakým způsobem jde vše do hloubky, jak neuvěřitelně je všechno se vším svázané a vlastně propojené až tak, že je JEDNÍM. Teprve když je člověk uvržen do neodsunutelné nutnosti "to pochopit", nestačí se divit, jak neuvěřitelně zřejmé to je, a zároveň jak stejnou silou, kterou to do té doby odmítal "vidět" je teď nucen prozřít. 

Opět by se mohlo zdát, že si hraju na něco, čím nejsem. Že zde používám slova těžkého kalibru - prozřít! To už se blíží obsahu slov "být osvícen" :-D! Ostatně, tolik lidí o sobě prohlašuje, že "prozřelo" a snaží se druhé vést stejným směrem, ... i když, ouha!!!, ani zdaleka jejich stupeň prozření nemusí být tím konečným možným v naší dimenzi.

Přesvědčila jsem se o tom už mnohokrát. Sama jsem se leta nechala vláčet lidmi, kteří se prohlašovali za plně "realizované", psali desítky knih na toto téma, vedli k témuž "poznání" doslova tisíce lidí u nás i na Slovensku, nebo dokonce v celém světě, a přesto jsem od nich s pláčem nakonec utíkala, neb jsem byla vnitřním pnutím sil donucená si uvědomit, že jejich "pravda" mi je schopná posloužit jedině v jednom směru - ukázat mi, co "moje" pravda (o níž jsem přesvědčená, že rezonuje s Pravdou Celku) rozhodně není. Proč? Protože neslouží k tomu, abych byla v klidu a míru se sebou a vším, co JE. Naopak. Vyvolávala ve mně jen víc a víc otázek s palčivě bolestně rozšklebenou ránou pochybností, jestli je vůbec možné nalézt "ten skutečný vnitřní KLID", o němž píší Mistři, s nimiž mé srdce bije v jednom rytmu. Jakože mezi těmi, "všemi", tedy těmi, kteří se za ně prohlašovali, kterým věřili tisíce lidí a šli za nimi, byli také ti, u nichž jsem cítila, že oni mi předkládají PŘESNĚ hledanou esenci slovy nepopsatelného. No, jak by to také mohlo být jinak??? Každý celek obsahuje černou i bílou...

Výše uvedené by mohlo vést k předčasnému závěru, že je třeba oddělit zrno od plev, naučit se rozpoznávat "černou" v "bílé" a "bílou" v "černé" a máme vyhráno.

Omyl.

A zase, aby to nebylo tak jednoduché, abychom pro "pochopení, jak to je opravdu" museli vyvinout určité úsilí (protože přesně to jsme se sem přišli naučit a každé studium vyžaduje úsilí ve výši osobních dispozic), jde sice svým způsobem o omyl, a přesto je to součást Pravdy: je nutné i ono umění rozlišovat "černou" a "bílou", ale popojít ještě dál, naučit se, dokázat vnímat fakt, že jde ve svém základu čistě o jednu jedinou Skutečnost (zapomeňte na to, že to jde na základě studia a přemýšlení). Dokud se totiž člověk nenaučí toto, nemá možnost VNÍMAT CELÝM SEBOU, že černá i bílá jsou ve Skutečnosti JEDNOU BARVOU. 

K tomu se ale nejprve musí naučit rozlišovat, "co je skutečně černé a co bílé", protože až příliš často si špatně vykládá i obsahy těchto pojmů.

Abych byla konkrétnější: například rodiče si myslí, že jejich dítě bude spokojené a šťastné, protože vážené společností, a bohaté jedině tehdy, když půjde ve stopách úspěchů jich samotných. Dejme tomu rodiče, z nichž je jeden třeba uznávaný lékař a druhý uznávaný advokát, rozhodně ve většině případů budou mít tendenci hnát svého potomka stejně úspěšným směrem. A to i přes to, že potomek ze všeho nejvíc miluje vaření a mohl by v tomto oboru dosáhnout nejvýše uznávaných společenských met, dokonce možná ještě větší slávy a hlavně spokojenosti, než oni sami ve svých tak prestižních oborech. Tedy - pokud tito rodiče už sami v sobě nedosáhli určitého "sjednocení" černé i bílé (hodnocení, co je společensky prestižní a co už tak ne) a nedají svobodný a láskyplně podporující průchod všemu, co jejich dítěti dokáže podpořit rozvoj jeho největšího talentu, jenž ve výsledku bude oceňován i společností v jejím úplném rozsahu. No, a zase to nebude nikdy celá pravda :-D, protože vždycky se i v takové společnosti najdou jedinci, kteří udělají vše pro to, aby hodnotu tohoto jednotlivce náležitě pošlapali a tím si zvedli tu svou alespoň ve vlastních očích...

Ale zpátky k tématu článku (i když pozornému čtenáři je od začátku jasné, že jsem se od něj neodchýlila ani o píď!).

Byla jsem přivedena k naprosto (pro mě) fascinujícímu seriálu!!! Nikdy dřív bych neřekla, že právě ukrajinská produkce, která vše bude točit jako odehrávající se v Rusku, mě dokáže takovým způsobem zaujmout! My, generace odchovaná k totálnímu odporu ke všemu, co jen trochu zavání ruštinou a Ruskem, protože si až příliš dobře pamatujeme, co jsme prožívali pod jeho kuratelou, to chápeme zcela logicky.

Seriál má v originálním (tedy azbukou psaném) názvu pro našince poněkud srandovní název: Ňjuchač (česky něco jako "Čichač, Čmuchal). Asi proto jej pro české prostředí přejmenovali na Vůně zločinu. Slováci vše určitě vnímají jinak, protože pro ně je normální říct psovi: "Ňuchaj, Civil!" (Tak se jmenoval policejní pes v nějakém československém seriálu našeho dětství či mládí :-D. Ostatně i Čech řekne: "Čichej, Azore!" :-D a Moravák: "Čuchej, Azore!" že jo. Vůně zločinu však zní opravdu vysoce kultivovaněji, než třeba Čichač či Čmuchal :-DDD...

Při jeho sledování si přijde na své snad každá stránka lidské fascinace: je zde mystérium schopnosti přesahující normál, dokonalé spojení tohoto iracionálního fenoménu s mentálními znalostmi organické chemie a přiřazování jednotlivých detailních, přímo molekulárních pachů daným skutečnostem, je zde zločin, boj dobra a zla a napínavost jejich vzájemného soupeření, je zde ukázána spletitost lidských vztahů v partnerství i rodině, nezdolné přátelství i krutost nenávisti a pocitu zhrzenosti, výchova dítěte v takovémto prostředí, prostě JE tu téměř všechno, co činí lidský život tak zajímavým, složitým, náročným, bolestným, ale i naplňujícím.

V poslední době jsem nebyla schopná zhlédnout najednou víc než dva díly. Taková to pro mne byla emocionální zátěž. Když jsem na Silvestra dala tři, totálně jsem se ještě před půlnocí emočně zhroutila z VLASTNÍ rezonující bolesti a stálo velké úsilí to ze sebe vyplavit slzami a prožitkem ještě před příchodem Nového roku. Netušila jsem, co mě tak rozhazuje!

Až teprve dnes ráno mi cosi došlo. Díly druhé řady jsou propojeny motivem řádění nějaké velmi dobře vyzbrojené a vysoce schopné tajné organizace, která vraždí lidi zdánlivě bez motivu, jen tak, náhodně. V polovině série dojde k dopadení odstřelovače skupiny. Pro hlavního vyšetřovatele se chová jako blázen. Sedí, upřeně hledí do neznáma před sebou a na každou otázku odpovídá nesrozumitelnými replikami. Nebylo by to jako v dokonalém krimi seriálu, kdyby generál, tedy nadřízený plukovníka, jenž je z toho všeho vedle jako jedle a mluví o šílenci, nepoznal, že zajatec pouze cituje věty ze samurajského morálního kodexu Bušidó (Cesta válečníka). Tudíž ani náhodou nejde o pomatence, nýbrž o zfanatizovaného člena učení organizace, velmi dobře vycvičeného, a proto vysoce nebezpečného. A není jediný! Takových se na scéně objevuje a už vlastně objevovalo v předchozích dílech víc. Když už šlo do tuhého, zabili svůj "cíl" a poté zastřelili sami sebe. Pokaždé však před tím, než si strčili pistoli do pusy, aby si vystřelili mozek, pronesli naprosto odevzdaně a odhodlaně tuto větu: Jedině ve smrti najdeš klid. 

Už dávno vím, že to není až tak jednoznačná pravda. Stále mi zde ale cosi neštymovalo! Dnes mi došlo, co. Opět jsem svým mentálním vnímáním odděleného ega naletěla "svátosti" filozofie duchovně značně vyspělé (aspoň tak se jevilo její chování a určující hodnoty) kultury. Jak by přece, pro boha!, mohla takto vysoce morálně uvažující společnost nemít pravdu?! V Japonsku není za určitých podmínek slabost, ostuda nebo hřích spáchání sebevraždy; proto jde o zemi s nejvyšším počtem sebevražd na světě; dokonce zde nějaký borec sepsal a byl mu vydán(!) manuál, jakými nejrůznějšími způsoby bezpečně (aby čin přinesl skutečně kýžený výsledek a ne jen ještě hůř zprasené přežívání) provést suicidium. Ba právě naopak, sebevražda je považována za "určitých podmínek" jako nejvyšší čin odvahy a sebereflexe nejen samuraje.

Jak neskutečně sofistikovaně dokáže mysl ega povznést samu sebe a zastřít skutečný důvod útěku ze života: tito lidé vraždili ve jménu "čehosi vyššího", a proto byli současně vycvičeni k témuž východisku, pokud neviděli jiné. Přijmout odpovědnost a následné světské následky (či přímo trest) svých činů "bylo pod jejich úroveň". Oni přece berou život jiným jenom proto, že ti jiní si to z jejich úhlu pohledu zaslouží, ale spravedlnost společnosti není schopná ani ochotná na takový fakt reagovat tak, jak si oni představují. Tudíž smrt k níž jsou přinuceni nechápavostí těch "nižších" vše vyřeší a přinese i jim záchranu před nepochopením, odsouzením a - paradoxně i jimi i jim poskytne vytoužený KLID.

I kdyby všechno ostatní bylo v takové filozofii OK, tato jediná dysrezonance se Skutečností všechno ostatní boří. Smrt těla ani zdaleka nemusí být vysvobozením. Vysvobozením je jedině "smrt" ega. Tělo je až v další linii. Ego, resp. jeho zažité vzorce myšlení, a proto emocí a chování těla, neumírá spolu s tělem. Tyto energie přecházejí do následujícího vtělení jako další učební lekce ke všemu nepochopenému.

Tak. Doufám teď v jediné, že tomu cítící bytost, za jakou Vás považuji, nebude věřit tak, jak je to černé na bílém. Protože ani tohle není celá pravda!!!!!!! I zde jsou "výjimky" potvrzující pravidlo! Jenže aby byly souhlasně rezonující s Celkem Bytí, musel by dotyčný jedinec přesně vnímat JEDNOTU VŠECH ENERGIÍ v Celku a jejich vzájemný momentální (v jeho konkrétním případě platný) vztah, který by mu jasně naznačil, že jeho "mise" v tomto zrození byla ÚSPĚŠNĚ završena a lze tak postoupit na další úroveň. Vysocí duchovní Mistři "vědí" v souladu s Celkem Bytí, kdy mají zemřít a jak. Nikdy nejde o únik před osobní odpovědností. Mimochodem, "osobní odpovědnost", toť další z absolutně nepochopených obsahů lidské mysli ega... 

A přesně tohle se teď pere ve mně: osobní odpovědnost ega vůči nejbližším a celku společnosti verzus odpovědnost vůči Celku sama Sebe, tedy vůči Bytí jako takovému. 

Mám neskutečně obrovský strach, že to nezvládnu. Že nezvládnu skloubit (protože jedině tak vypadá konstruktivní východisko z celé šlamastiky) požadavky svých blízkých i celkové společnosti na své chování mezi nimi a požadavkem mého vnitřního vnímání Skutečnosti v její Jednotě, která je prakticky ve značně rozsáhlém rozporu s "chtěním a normativy chování" nevědomé skupinové mysli.

Zkusila jsem si žít podle převažujícího morálního kodexu svých bližních, rodiny, občanů své vlasti, Evropy, Světa. Dala jsem do toho všechno... Nejsem schopná, zabíjí mě to. Můj energetický systém vnímá tolik nepřekonatelných rozporů, že si musím VYBRAT, podle čeho budu "přemýšlet", chovat se, jednat, pracovat. Dospívám k nejšílenějšímu závěru ze všech. Nesmím "přemýšlet" tak, jak jsem dosud byla zvyklá a jakým způsobem myslí lidstvo už po statisíce (ne-li miliony) let. Musím plynout s tím, "co se po mně chce" z pozice Celku Sebe a tím pádem celého Bytí. 

Jde o příšerně masakrální proces. JAK TO UDĚLAT, abych já přežila a ostatní mě neodsoudili? Aby mě alespoň někteří měli stále rádi, nebo aby mě obyčejně a jednoduše prostě nechali být takovou, jaká být potřebuji. Takto, prosím, uvažuje nevědomé ego...

Konkrétně? 

Opět jsem před Vánocemi byla konfrontovaná s přesvědčením skupinové mysli, že člověk, který nepracuje, musí zákonitě být buďto zazobaný skrze rodové jmění (nebo podobně), nebo je invalidní a pak musí (čistě aby přežil) pobírat invalidní důchod, nebo musí krást, nebo je prachsprostá vyžírka, která se nechá vydržovat nějakým dobrákem, jenž se k tomu uvolil na úkor sama sebe. Žádná jiná možnost dle morálního kodexu skupinové mysli neexistuje.

A přesto existuje. Jenže tohle už spadá do sféry rozumově, mentálně nevysvětlitelného, protože když řeknu ono tak šíleně shazované sousloví: Vesmír se o vás postará, když jedete v jeho režii, tedy dle Jeho Nejvyššího Záměru v Celku, tak téměř každý obrátí oči v sloup a poklepe si na hlavu. 

A jsme tam, kde jsme byli: u počátku problému rozpadu vnímání pouze na černé a bílé...

A také je jasné, že samurajské moto: Jedině ve smrti nalezneš klid je stoprocentní PRAVDA, akorát musí být správně pochopena ve svém CELKU. Ani zdaleka neplatí automaticky už ve smrti těla, nýbrž především ve smrti toho, co si každé ego chrání ze všeho nejvíc a pro co klidně obětuje i tělo, které jej dosud živilo. Proto moudří, jež to dokázali a byla jim udělena nejvyšší Milost*, nám ostatním ukazují, že LZE ZEMŘÍT ZAŽIVA.

* Smrt ega je proces, kdy vědomě člověk může pracovat na jednotlivých "smrtích" (transformacích) konkrétních částí ega - tedy konkrétních vzorců myšlení, jež nerezonují s Pravdou. Poslední fáze však musí proběhnout už "sama od Sebe", tedy bez jakékoliv účasti energií ega, které tak prokazuje, že je definitivně připraveno vzdát se své vlády, protože jeho energie byly transformovány v rezonanci s vůlí Bytí. Tato fáze je o dlouhém čekání v temné noci duše. Pochopitelně opět takový průběh není všeobecně daný a platný pro každého stejně. Proto nejde ani nijak poznat, kdy a jestli vůbec se tak stane. Odtud můj popis "masakrálního", velmi dlouho trvajícího útrpného čekání plného vzdávání se nejtěžších připoutaností ega - takhle vypadá moje prožívání, vaše může být jiné. 

A to vlastně ani nemohu tvrdit, že "v této fázi" už jsem! Jediné, co vím naprosto přesně, je, že vlastně vůbec nic nevím ("vím" jenom to, co už proběhlo a z čeho se stále učím, protože to vytahuji do vědomí a zpracovávám, jinak nic) a musím se s tím smířit, uvolnit se v tom. Pro člověka mého typu je to nejšílenější věc, kterou si má dovolit :-D.


TOPlist