Strach cítit strach a nefunkčnost pštrosí politiky

26.04.2021

Jestliže v minulých dnech jsem si uvědomila, že "se bojím přestat se bát", netušila jsem, že jde o pouhou přípravu na hlubší vhled do fenoménu STRACH.

"Bojím se přestat se bát" se totiž pouhým předstupněm k hlavnímu pocitu, kterým je strach ze strachu neboli strach cítit strach. Člověk nejenom že se "něčeho" bojí, on se totiž v úplném kořeni ze všeho nejvíc bojí cítit pocit strachu. A tady začíná celý zašmodrchanec následných komplikací.

Jestliže si totiž nepřiznáme, že se bojíme dovolit si cítit vlastní strach, už tímto prvotním okamžikem jej v sobě vytváříme a necháváme jej realizovat se ať už v zkameňující neidentifikovatelné hlubinné úzkosti nebo v konkrétním strachu "z něčeho přesně uvědomovaného". Takže začarovaný kruh vzniká přesně ve chvíli, kdy máme v sobě zakódovaný (už na základě genetické paměti těla a energetické "paměti" ega) strach ze strachu.

Právě on totiž způsobí, že se vší silou snažíme "dělat", že neexistuje, resp. vůbec si to už ani neuvědomujeme, že to děláme, protože "to dělá" energie autopilota v našem hlubokém nevědomí. Mysl se nám snaží namluvit, že "co nevidíme, přece neexistuje", takže když budeme provozovat pštrosí taktiku, čili strkat hlavu do písku kdykoliv, když se "to" (v našem případě strach) jenom přiblíží na dohled, bude všechno OK.

Fakt, že "si něco neuvědomujeme", však vůbec nemá vliv na samotné cítění. To se nijak obejít ani přechytračit nedá!!! Určitě lze nějaký čas silou vlastní vůle potlačovat pocity, ale ani toto není do nekonečna možné, protože jednou se každý hrnec naplní a začne přetékat. A pokud někdo tvrdí opak, nebo stále chce věřit tomu, že "on se nebojí" (určitých věcí), tak právě to, o čem mu mysl namlouvá danou zatvrzelou představu, je tím, čeho se bojí ze všeho nejvíc. A pokud stále někdo nechce rozumět, bude přesvědčen přímo samotným tělem o existenci velmi silných neprožitých a nepochopených energií, které jsme takto zametli pod koberec, jakoukoliv nemocí, nehodou, úrazem, potížemi v psychice, prostě něčím, co chceme cítit ještě méně...

Ach jo. Zase si říkám, že píšu přesně tak, abych od sebe odradila naprosto všechny, protože "stále jen straším" těžkostmi na každém kroku. Jenže - nemůžu si pomoct!!! Musím říkat pravdu o tom, jak to funguje (protože se o tom přesvědčuji sama v každé vteřině vlastního bytí), i když se to většině lidí vůbec nemusí líbit. Neberu jim jejich právo na vlastní názor. Ať si ho mají! Protože přesně tímto způsobem budou vedeni tam, kam se potřebují dostat, aby si všimli.

Právě naopak; vím, jak mne samotnou motivovaly popisované těžkosti těch, kteří už svou cestu k Sobě a vlastní celistvosti zvládli. Fascinovalo mě, že z nich po celou dobu čišelo odhodlání jít za vedením vnitřního hlasu (cítění), který jim dával sílu překonat všechny překážky. A proto je překonali. Takže můj osobní příběh se bude obracet právě k podobným náturám :-D. Logické. Jedině ony totiž mají dostatek vnitřních sil popasovat se se vším, co přijde k nutnosti prožití. Proto se vlastně ani nesnažím nikoho motivovat (dříve tomu bylo přesně naopak :-D). Kdo nemá - necítí - vlastní motivaci sám v sobě, nemá šanci. Ale ani to není špatně! Všechno má svůj čas zrání. Nelze sklízet jablka, když jsou ještě zelená a malinká. Nebo teda lze, že jo :-D, ale PROČ BYCHOM TO, proboha, DĚLALI??? Podtržené jablko (jak říkají sadaři) už nikdy nedozraje, protože bylo odděleno od zdroje, který jej vyživoval při procesu dozrávání.

Kdyby bylo všechno tak lineárně jednoduché...

Není.

A proto - na konci každé fáze vývoje je jakýkoliv člověk "zralý" k určitému posunu do nových energií. Takže nemusí jít jenom o ty, co se snaží dosáhnout transformace celého ega!!! V určité době totiž přichází do krize úplně každý. A pak je zmatený. Netuší, co s tím má dělat. Opět - jak logické! Kdyby tušil, nemusel by se dostávat do krize, že jo?! Jsem však přesvědčená, že pokud se najde bytost ve spletité životní situaci, se kterou si neví rady, vždycky se najde "pomocná ruka", která mu pomůže projít složitým terénem - protože už jím sama prošla a zná její spletitosti, zákonitosti i možnosti transformace.

Vraťme se ale k ústřednímu tématu: strach cítit strach.

Neustále tady seznamuji všechny, kdo už "toho mají dost" a potřebují se posunout někam dál, že obvykle (nikdy ne vždycky a v každé situaci!!!) nic není tak jednoduché, jako se píše, jako to píší ti, kteří dané lekce již úspěšně zvládli. Dnešní člověk chce všechno velmi rychle a lacino. Děti ve škole se prý mají učit zásadně hrou (jenom si zkuste chtít po někom, aby se cosi učil zpaměti!) nebo se nemusí učit vůbec, protože všechno lze najít na Googlu. Jaksi však nedochází, že když nevím, co mám hledat, tak to ani najít nemůžu. Jestliže dnešním dětem totálně zakrní mozek a všechny další schopnosti systému, protože nebudou trénovat vytrvalost, důslednost a trpělivost při určitých úkonech (jako je třeba učení se písmenek, násobilky nebo vyjmenovaných slov), kde pak budou mít "silové" zkušenosti potřebné pro postavení se výzvám samotného "obyčejného" života? (Opět jeden příklad z mnoha!) Vždyť právě on je o neustálém a systematickém učení a velmi namáhavém tréninku schopností, které v nás zakrněly jenom proto, že jsme jim nevěnovali pozornost a dál je nekultivovali. Mistra dělá jedině komplexní praxe; ne jen samotné studium. A ta je vždycky o námaze, o nutnosti vynaložit určité úsilí nejen mozku či těla, ale pěkně celistvě celého energetického systému pospolu.

Takže ani práce se strachem není výjimkou. Právě naopak. Vzhledem k tomu, jak hluboce je v nás zakořeněný odpor dovolit si vědomě cítit strach, jde o jeden z úplně největších úkolů. Maraton nezaběhnete, když se "jen rozhodnete a jdete na to". Musíte trénovat! Musíte vynaložit sakra velké úsilí, věnovat svému tréninku spoustu času, trpělivosti i péče, abyste teprve následně měli šanci začít slastný pocit určitého druhu seberealizace při protržení cílové pásky (obrazně řečeno).

Se strachem se člověk musí učit BÝT. Jak? No přece jedině tak, že před jeho pocity nebude utíkat, ale právě naopak, začne se jim (a teď ooobrovský pozor!!!) VĚDOMĚ stavět čelem z pozice pozorovatele, kterým vědomí JE, protože pouze při takovém postoji nehrozí nebezpečí, že energie pocitů urvaných z řetězu člověka sešrotují na padrť.

Ó, jak nepříjemné zjištění... Sama jsem před ním utíkala celé roky a marně hledala jakoukoliv jinou možnost, zaručující vypořádání se se strachem. Až jsem musela kapitulovat. Není jiné cesty (pokud vám tedy není dáno náhlé trvalé prozření darem v jediném okamžiku jako Eckhartu Tollemu). Alespoň zcela určitě ne pro většinu "normálních" lidí.

Před strachem a jeho silou nelze utéct, nelze se nikam schovat, nelze zavírat oči a čekat, až přejde. Právě naopak. Jediné, co opravdu funguje, je zůstat s ním s "plně otevřenýma očima", tzn. v plně vědomé pozornosti, která si uvědomuje, že ONA je Prvotním - nesmrtelným základem, že klidně a s přehledem unese jakékoliv energie, protože všechny JSOU JEJÍmi VLASTNÍmi projevy, a proto se jich nemusí bát.

Takže závěr?

Doporučení k fungujícímu přístupu je skutečně na první pohled nesmírně jednoduché: neutíkat před pocity strachu, naopak být s nimi vědomě a nechávat je tak, aby se "samy od sebe" přeměnily v poznání, že není čeho se bát. Jedině však ten, kdo si vyzkouší jeho praktikování, uvidí, že se doopravdy má ještě stále co učit a trénovat.

Energie strachu jsou pouhými energiemi, jako každé jiné (třeba energie radosti). Proto s nimi lze pracovat. Nelze je ničit, mohou být jenom přeměněny z jednoho druhu na jiný. Hrůza a její ochromující, oddělující a umrtvující síla se tímto způsobem začne přímo alchymisticky měnit v sílu vědomí, že "nic mě nemůže dostat na kolena", pokud k tomu přistupuji ze správného úhlu pohledu, tedy z pozice vědomého pozorovatele vlastního vědomí.

Jak konkrétně s nimi pracovat? Pokud byste to chtěli "vědět", šlo by o stejnou naivitu, jako v případě, že budete čekat, až vám někdo vysvětlí, jak udržovat rovnováhu při výuce jízdy na kole, a vy to už jenom "pochopíte", sednete na kolo a pojedete, protože všechno ostatní se udělá samo. Jooo, ono se to nakonec fakt "udělá samo", ale musí si každý najít přesně to "své" celistvé vnitřní nastavení, v němž všechno funguje tak, jak bylo slíbeno.

A o to ŽIVOTU jde ze všeho nejvíc: přimět člověka, aby začal v sobě toto celistvé vnitřní nastavení, v němž pak už "všechno skutečně funguje samo od sebe", neustálými pokusy (a omyly) hledat v ohromné kupě balastních energií, které jenom překážejí. ONO TAM TOTIŽ JE! A KDO NEUTEČE, VYHRAJE. Přesvědčit se o tom ale musí zase jedině každý ve svém vlastním těle.



TOPlist