Smysl života, aneb pro co jedině (pokud nechcete trpět jako Job) opravdu stojí za to žít nadšeně

10.02.2021

Předem upozorňuji, že titulek vypovídá "cosi o mně", rozhodně nebude platit pro každého!

Byla jsem synchronicitou v chodu situací svého prožívání postavena před jednu z nejzásadnějších (ne-li dokonce vůbec nejzásadnější!) testovacích příležitostí vůbec. Sejmulo mě to fakt obrovsky. Dva dny jsem brečela a snažila se tu bolest zpracovat. Přitom na počátku byla neuvěřitelná banalita, rozumem i psychologicky naprosto zdůvodnitelná, a proto pochopitelná.

Oslovila mě jedna paní s nabídkou, která ve své podstatě přesně rezonovala "s tím, co cítím, že mám dělat". Když jsem četla její mail poprvé, zažívala jsem velice rozporuplné pocity. Na jednu stranu odpor a velkou nedůvěřivost, protože takových lidí už mě oslovilo za ty roky několik a vždycky to byl jenom průšvih, z něhož jsem se měla bolestně poučit. Jaký div potom, že člověk je velice ostražitý k podobným nabídkám! Jenže současně mi jakási další vlastní vnitřní síla popadla ruku, nechala ji vyťupat telefonní číslo, které zde bylo uvedeno, a udělat tak přesně pravý opak toho, co jsem chtěla - být opatrná, do ničeho takového se už raději nepouštět, protože zatím vždycky šlo ve výsledku jenom o prů*er, nekonečné zklamání a s ním spojenou nejhlubší emoční bolest.

Ozval se mi velice příjemný a sympatický ženský hlas.

Vůbec jsem nevěděla, o čem vlastně chci mluvit! Proč jí vůbec volám, když jsem to v sobě už dopředu tak rezolutně odmítla?! Koktala jsem jakési nesmyslné věty a snažila se najít vnitřní rovnováhu a nějakou rozumnou řeč, proč jí teda vlastně volám. No pochopitelně... Vždyť ani já sama jsem nevěděla, proč to vlastně dělám?. Naštěstí za roky praxe už vím, jak funguju :-D. Omluvila jsem se paní za to blábolení a vysvětlila jí, že jsem poněkud nervózní, protože vlastně sama nevím, co po ní chci, a že pokud má chvíli prostor a čas a nechá hovor nějak plynout, možná se všechno vyjeví až postupně.

O co šlo? Byla jsem oslovena, jestli bych měla zájem promluvit na určité konferenci (videokonference předtočená dopředu) pro ženy. No páni!!! Že by se ledy ve mně konečně hnuly a přišlo to, na co jsem tolik let čekala? Příležitost, kterou jsem neosnovala já sama, ale byla jsem k ní přizvána? Konečně vyjádřit nějakým způsobem, co cítím jako zásadní požadavek Života - obzvláště v dnešní šílené, totálně rozvrácené situaci ve světové společnosti, kdy někteří lidé ztrácejí motivaci k životu a mnozí se propadají do deprese, úzkosti, beznaděje a pocitů bezmoci vůči čemusi, co se děje, a nikdo si s tím neví rady. Tedy v podstatě přesně stav, v jehož duchu se zatím odvíjel celý můj dosavadní život. Takže mám určitý náskok, jsem na to už zvyklá :-D. Musela jsem se s tím naučit pracovat a být, jinak by už dávno bylo po mně, a proto k tomu možná mám co říct. A hlavně, mám silný pocit, že MÁM MLUVIT!!! Ostatně i proto píšu tento blog, že jo...:-), abych realizovala to vnitřní pnutí, které mě už celé roky rve na kusy: šílený strach na jedné straně a ještě větší touha na straně druhé.

No jo, jenže tady byl jeden háček, vlastně přímo hák, který způsobil mou prvotní nedůvěru, jež se dál prohlubovala s plynoucím hovorem. Pominu-li jednu větu ve zvacím mailu, která se mnou zcela nerezonovala, bylo mi řečeno, že dnešní doba je velmi pohnutá a že paní dostala (stejně, jako to dostávám já sama! :-) ) určité vnuknutí z Prostoru, které teď chce realizovat. Aby se něco začalo měnit, aby se život v lidech zase trochu rozproudil pozitivním směrem. Velmi mě překvapila svým názorem, že má pocit, že nějaké demonstrace síly proti něčemu se míjejí účinkem. Že jediné, co si myslí, že může zafungovat, je spojení srdcí žen, které svým nadšením ze života pozvednou všeobecné vibrace skleslosti. Absolutně souhlasím s podstatou tohoto názoru a cítění! Jenže: ono je nadšení a NADŠENÍ... Jedno z nich je pouhým dočasným plácnutím do vody, druhá varianta je však přesná! A já jsem se nemohla zbavit dojmu, že tady je řeč o snaze o to první... Proto ten zásadní rozpor v mém vnitřním přístupu k dané nabídce.

Paní totiž mluvila o nadšení, které jednotlivé ženy zažívají, když vloží své srdce do něčeho, co je "jejich", co je baví, co jim přináší lehkost a radost z žití.

Jenže...

Je součástí zmatku naší skutečnosti, že naprosto každý fakt a pojem v mysli člověka má dvě strany: pozitivní a negativní. Přesně tak, jak jsem tu už, mám pocit, jednou psala - dvě strany jedné mince. Kdy vidět je vždycky jen jedna strana mince, ale přesto platit se dá jedině oběma současně, jinak to není možné. Tudíž v naší realitě musí existovat, a jak se stále přesvědčuji na vlastní kůži, existuje skleněné (tedy velmi křehké, rozbitné a dočasné) nadšení, kterého jsem za svůj pobyt tady užila mnohokrát při hledání onoho NADŠENÍ OPRAVDOVÉHO, trvalého a nezničitelného, věčného. Jednou to bylo z množství nejrůznějších esoterických aktivit, do nichž jsem chtěla být a byla zapojená, potom z makrobiotiky, v níž jsem tehdy vnímala další zásadní potenciál, a to už vůbec nemluvím o různých "normálních" výdělečných pracích, které jsem zkoušela ještě před tím, vlastně spíš současně. Já totiž bez nadšení pro to, co dělám, jak žiju, nemůžu existovat. Bez něj umírá moje duše i tělo na hlubokou depresi a ztrátu smyslu pro žití. Dávám celou sebe vždycky do toho, čím se právě zabývám. Jako by mým heslem a základním mottem bylo všechno nebo nic, život nebo raději smrt. No, vidíte?! Zase jsme u dvojího pojetí skutečnosti a možností!!!

Dosavadní potíž byla v tom, že jsem "dávala všechno" do tvorby kočičího zlata, aniž by mě ve snu napadlo, že jde o marnost nad marnost. Vždyť tolika lidem to funguje!!! Chci být jako oni!!! Chci být s nimi - nadšená životem!!! Pro mne ale, možná právě pro heslo všechno nebo nic, stejná nebo podobná možnost nebyla určena. Protože bych se musela (jako oni) spokojit s něčím uprostřed - realizovat své nadšení a zároveň se podřídit pro mne nesmyslnému zákonu rozumu a zkušenosti skupinové mysli. Normálně řečeno, musela bych v zájmu možnosti realizace své energie tu samu energii v mnohém potlačit nebo aspoň přizpůsobit nepsaným zákonitostem a mravům, jimiž je ovládáno lidstvo jako ovce, které jsou jen stříhány někým jiným - pro jeho zisk.

Já ale chci VŠECHNO!!!!!! Nechci se s nikým dělit o svou vlastní energii a její potenciál tvořivosti! Právě v ní totiž vnímám svůj teprve opravdu celistvě možný přínos - opět VŠEM: mně i těm ostatním kolem mě. Já chci využívat bohatství OBOU STRAN MINCE ZÁROVEŇ, protože jen ta, která se mi líbí víc, je bezcenná! Možnost spokojit se s půlkou, přičemž druhá půlka mi bude neustále házet klacky pod nohy je pro mne nepřijatelná.

Vnímáte ten strašný chaos ve slovech?! Na jednu stranu říkám, že neexistuje jenom jedna možnost volby, že vždycky je jedna strana vyvážená nějakým protikladem, tedy ve výsledku se vlastně možný potenciál bytosti více či méně neutralizuje, na druhé straně ale chci být nadšená bez jakéhokoliv omezování nějakými názory a požadavky druhých, nedej bože vykořisťováním a energetickým znásilňováním někoho, kdo má pocit, že je víc než já, a proto mu cosi dlužím. Nota bene, když jedno moudré rčení nám tvrdí cosi o zlaté střední cestě, které lze pochopit, jako že je nutné v určitých záležitostech se prostě podřídit většině a jejímu zájmu (musíš pracovat pro společnost tak, jak ona chce, jinak ti nemá proč zajišťovat finance k obživě)... Čímž doráží hřebík do rakve smyslu života až po hlavičku.

Absolutně bezvýchodná situace. Nepřijde vám? Naprosté většině lidí to ale přijde normální a vůbec je ani nenapadne řešit, že by to ve Skutečnosti mohlo být úplně jinak...

Mohlo, JE, a přesto není.

Opět totiž záleží jen na úhlu pohledu. Chceme vidět jen jednu stranu ležící mince, nebo ji moci obracet v ruce, a proto použít k zaplacení a získání toho, co potřebujeme?

Mohu prezentovat jenom svou radost a lehkost bytí, abych tím zapálila vášeň pro Život v druhých? Spousta úspěšných lidí to tak dělá. Řada lidí se našla ve své práci nebo zálibě, ale na druhé straně už mlčí o tom, že vztahy v jejich rodině či s partnerem (pokud vůbec nějaký je) už taková hitparáda nejsou... Nebo naopak. Někdo se obětuje pro rodinu, pro druhé a žije jedině z energie, kterou mu oni vracejí. Co když ale dává mnohem víc, než dostává? Co když dává všechno a má pocit, že nedostává zpátky nic?! Co když se snaží dávat to nejlepší ze sebe a jako odezva se mu vrací jen ponížení, nesouhlas, či výčitky a vyžadování větší snahy?! Nutně dojde k syndromu vyhoření. Pocit prázdnoty a absolutní marnosti člověka zlomí tak, že se "raději" (byť prý nedobrovolně) uchýlí do nemoci nebo přímo uteče do smrti těla.

Chápete, co tím chci vyjádřit? Kde vznikl vnitřní rozpor mezi záměrem té paní a mým vnímáním Života a toho, co podle prvního náhledu chce předkládat jako radost z bytí a já nazývám (podle Jiddu Ksirhnamurtiho) VÁŠNÍ PRO ŽIVOT?

Musela jsem kousnout do kyselého jablka našeho hovoru a odhodlat se vysvětlit svůj postoj k celé záležitosti: bez smutku neexistuje ani radost, nic neexistuje bez svého opaku.

Proto jedinou možností, jak se dopracovat k lehkosti a radosti z Bytí je pěkně brát ze stolu své minulosti (a genetické paměti těla) jednu minci po druhé a obracet je v ruce, abychom zažili a realizovali, uznali stejnou hodnotu obou jejich stran. Opět po lopatě řečeno - jestliže chci všechno, cítit plnou HOJNOST ŽIVOTA, musím to také všechno přijmout jako své... Ne jenom to, co je mi příjemné, i to, co jsem doposud nechtěla přiznat, protože to bolí... Bez noci by neexistoval den! Jak jinak, než na základě existence kontrastu bychom mohli rozpoznávat, co je takové a co makové? Pokud se snažíme popřít tíživou stánku života, nebo opačně, popíráme-li jeho lehkost, vždycky dříve či později zákonitě musíme upadnout do opaku jednoho či druhého.

A mě už tohle neustálé přepadávání z jedné strany na druhou zmáhá.

Jenže přijmout všechno, zpracovat všechny protiklady v sobě a transformovat jejich sílu V JEDNO - v radost a lehkost bytí, kterou PRAVDIVÁ SKUTEČNOST skutečně JE, je jednak velice bolestivé a druhak - co bude výsledkem?

Nekonečná nuda pro mysl/ego, které přijde o možnost rozhodovat o "svém" životě a má absolutní hrůzu z totální bezmoci a smrti. Co je proti tomu smrt pouhého těla!!! Tu soubor energií mysli a emocí/ego vždycky "přežije"! "Vlády se najednou ujímá síla, kterou nikdy nemůže překonat", které je tak lidská bytost vydána doslova napospas - tak to vidí ego. Ejhle, máme tu základní zdroj STRACHU v nás.

Když jsem už před lety byla konfrontovaná s tezí, že jediným východiskem, jedinou možností, jak se zbavit strachu a utrpení z jeho energií, je přijmout s otevřeným srdcem (teď mám na mysli emoce i rozum) všechny stránky života. Už tehdy jsem si okamžitě řekla: "Ty brďo!!! Vždyť je to naprosto logické!!! CO MĚ PAK MŮŽE DOSTAT DO KOLEN? NIC!" Jestliže přijmu všechno, získám tím také všechno - volnost, svobodu, smíření s tím, co JE, ať je to jakékoliv. Bytostně cítím onu nekonečnou MOUDROST A SÍLU ŽIVOTA, jeho vášeň pro tvoření, jenž je však možné pouze na základě dynamických vztahů protikladných energií. Radost prožívám naplno, bolest prožívám úplně stejně naplno. Jen tehdy, když se objeví a vyžadují pro sebe mou pozornost, uznání a úctu, kterou jim prokážu jedině tím, že jejich existenci PROŽIJI. Pak všechno staré odchází a vznikají nové možnosti.

Ale zpátky k mému konkrétnímu příkladu...

Ať jsem se "chtěla" či "nechtěla" namočit do čehokoliv, co zavánělo emoční bolestí a zklamáním, neměla jsem na výběr. Čumák mi v tom byl omáchán stejně pravdivě a úplně, jak jsem to v sobě MĚLA. Jedna síla mě samé mě odrazovala, druhá, silnější, mě do toho stejně zatáhla. Proč? PROTOŽE CHCI ŽÍT VÁŠNIVĚ a se vším všudy. Proto se mi dějí všechny šílenosti, jejichž existenci v sobě jsem doposud odmítala přiznat. A já se stále učím PŘIJÍMAT je takové, jaké přicházejí, prožitkem jejich energii zpracovávat a tím jim dovolit ODCHÁZET, aby mohly PŘICHÁZET zase nové, vývojově vyšší zkušenosti a energie tvoření. Tak dlouho, dokud Celistvá SÍLA ŽIVOTA nerozhodne, že už jsem se poučila o její moci dostatečně, a ego (soubor svéhlavých energií od Celku oddělené mysli a z nich vyrůstajících emocí) nebude z její vůle vstřebáno do VŮLE CELKU.

Nechci zde popisovat konkrétně, co se ještě ten den stalo na základě mého nadšení z vnímavosti oné paní, která v průběhu hovoru byla ochotná a schopná vycítit se stejným entuziasmem, co se jí snažím vysvětlit. Každopádně to zapříčinilo pád z jedné strany (zdánlivě) celkového nadšení do protistrany zoufalství a pocitu bezcennosti, bezmoci, marnosti, odmítnutí. Tedy základních emočních vzorců mého dosavadního myšlení... Zcela zmateného a zcestného myšlení! Protože nikdy mi nikdo neřekl ani neukázal způsob, jak se dohrabat k "správnému" = celistvě vyváženému pochopení toho, co se děje a co se po mně chce.

Dva dny jsem se potácela v boji mezi potlačováním a přiznáním svého základního lidského zranění duše. Zranění, které je možné vyléčit jedině pochopením nutných souvislostí s jeho vznikem v kontextu energií Celku Života. Ve dvou totálních emočních kolapsech jsem brečela a brečela. Po prvním jsem ještě stále nic nechápala. Teprve když jsem se druhý den svěřila svým dvěma dcerám, čím procházím, a že už zase uvažuji o útěku před tím, co cítím, že mám dělat-žít (jako že mi i ony potvrdily, mé vnitřní cítění, o co tady jde; protože mi odsouhlasily, že rozhodně mám zkusit do toho jít, nechat věcem volný průběh a řešit je teprve podle něj), došlo k druhému průlomu emocí a konečnému celkovému vhledu, JAK SE K TOMU VŠEMU POTŘEBUJI POSTAVIT, abych naplnila svou touhu a současně zneutralizovala strach z odmítnutí - protože tyto "vlastnosti" vládnou jenom v souboru energií ega, které neví vůbec nic. Slepě tápe a zkouší, co bude podporovat jeho vlastní snahu o nadvládu nad životem lidské bytosti, a proto jenom trpí strachem z neúspěchu a vlastního ponížení. Kteréžto, jak už jsme si řekli, stejně jednou přijít musejí, protože tak to tady na Zemi prostě funguje a nikdo s tím nic nezmůže.

Takže teď jsem zvědavá, jestli se mi paní ještě ozve, protože ona sama je v tom totálně nevinně, její jednání je zcela pochopitelné, protože i ona se jen bojí, že by mohla být zraněna a vůbec netuší, jakou paseku to nadělalo v mém nitru... :-D. Mně však tím vším velice pomohla uvidět, co jsem stále nechápala a chápat odmítala, .... protože nejdřív je třeba prožít již vzniklou bolest.

Co bude dál?

Netuším.

Vím jediné: stále budu vystavována podobným zkouškám, kdy Život bude testovat, do jaké míry jsem skutečně ochotná vzdát se touhy po lásce druhých a po vlastním bezpečí v uzavřenosti a izolaci od nich, protože jejich láska nejen dává, ale i zraňuje (úplně stejně, jako moje, tedy jako Láska Života). Tak dlouho, dokud Život neuzná, že stačilo, a udělí mi Milost možnosti zemřít zaživa. Jestli se tak ale vůbec stane až třeba teprve v okamžiku smrti těla, nebo jestli vůbec v tomto životě, to už nemám šanci ovlivnit. Jediná šance, jak žít Život plný vzrůstajícího pochopení SMYSLU A VÁŠNĚ v projevu už teď, je brát všechno jako stejně hodnotné a pozornost si zasluhující, protože TO JE teprve celý CELEK BYTÍ.

V této souvislosti mi přišlo následující:

"Ne pro druhé lidi, ne pro sebe, jedině pro PRAVDIVOU SKUTEČNOST má smysl žít."



TOPlist