Proč je pro mne tak moc důležité přijímat (milovat) skutečnost takovou, jaká je

15.02.2021

Tak mi přišlo na mysl, že bych možná měla poněkud víc osvětlit některé pojmy, které tady používám. Protože každý si pod nimi nejspíš představuje něco poněkud (nebo až hodně) odlišného.

Nejdiskutabilnější pojmy, alespoň tedy pro mne na začátku celého hledání byly, jsou asi láska a pravda. Stejně jako bůh... Dnes bych se chtěla zaměřit na ty první dva.

Mám-li být upřímná, když se mě tehdy kdosi zeptal, jestli vůbec vím, co znamená pojem "láska", vyvalila jsem na něho oči hned z několika důvodů:

  • Jak se mě někdo může ptát, jestli vím, co je to láska? Pro boha! Vždyť to snad ví úplně každý, ne?
  • Jenže hned vzápětí jsem si uvědomila, že si tím původním pojetím vlastně vůbec nejsem jistá, protože mi na něm cosi nesedí, neřkuli přímo vadí.
  • Tudíž jsem si uvědomila, že to vlastně vůbec nevím! Že nejsem schopná říct, co vlastně opravdu spadá do obsahu pojmu "láska".

Naprosto stejný guláš jsem měla ve smyslu slova "pravda". Když jsem se nad ním zamyslela poněkud hlouběji, musela jsem si přiznat, že zase - nevím, protože jednou je "pravdou" nazýváno něco, co vzápětí je označeno jako nepravdivé a naopak. Pro někoho je pravda něco, pro jiného to ale pravda není! Bylo by zajímavé, jak by se ve středověku dívali na dnes všeobecně jasné pravdivé tvrzení, že člověk může letět do kosmu :-D... Můj muž má poruchu barvocitu. Červené třešně na stromě plném zeleného listí prostě nevidí. Když mu budete tvrdit, že tam jsou a že je to pravda, pro něho to tak nebude. Takže když řekne, že tam nic není, bude to taky pravda! On je tam prostě nevidí!!! (Tahle debata mezi námi na začátku našeho randění opravdu proběhla :-D!) Tak. A je to. Jak relativní je obsah slov pro ty, kdo je používají...

Proto mě napadlo, že když tady pořád píšu o lásce k pravdivé skutečnosti, třeba z toho bude někdo zmatený, protože já jsem na počátku rozhodně byla. A trvalo mi celé roky, než jsem celistvě pochopila, o čem to ti mudrci píší, jak tomu mám rozumět. Byla jsem zmatená až na půdu.

Ono už jenom když prohlásím "milovat skutečnost takovou, jaká je", téměř každý řekne, že to je nesmysl. Skutečnost "taková, jaká je" je totiž všechno, jen ne hodná lásky v tom smyslu, v jakém ji všichni chápou. V jejich pojetí by bylo šílené chtít po nich, aby "milovali" třeba bolest nemoci (emoční i fyzickou), mučení, vraždění, války, přírodní katastrofy, nedostatek, strádání, utrpení a smrt. I když někteří třeba právě tělesnou bolest ve specifických situacích (a zase jen do určité míry) milují :-D... V jejich pojetí je nutné právě proti těmto stavům a událostem bojovat, vymýtit je, zbavit se jich, dosáhnout jejich vymizení - to pak "prý" je ta pravá láska. Svého času jsem přesně takto "myslela" i já.

Dnes jsem přesvědčená, že právě zvyk "myslet" uvedeným způsobem byl strůjcem veškerého utrpení mého života. Tak hluboce jsem chtěla bojovat proti utrpení, pomáhat lidem zbavit se jej, že jsem vlastně onemocněla z totální marnosti a bezvýslednosti všech svých snah. Jako učitelka ve specializované třídě normální základní školy jsem bytostně vnímala veškerou marnost svého úsilí objevit způsob, který by mým žákům pomohl a ze mne udělal výbornou učitelku. A to nemluvím o celkovém pocitu ze života mé osoby: došla jsem do stádia naprostého vyhoření ze života. Tedy k bodu nula.

Jakmile se dostanete na samotné dno, pod nímž je už jenom váš hrob, máte dvě možnosti: zemřít a nechat se pohřbít, nebo se od toho dna naopak odrazit.

Mockrát jsem se "snažila" zemřít... Nikdy mi to nebylo dovoleno. Poprvé jsem byla poslána štandopéde zpátky do těla a víckrát už mi nebylo dovoleno se ani přiblížit smrti, Vždycky krkolomná situace dopadla dobře nebo mě někdo zachránil (manžel, lékaři v nemocnici). No uznejte, jestli tohle není k zešílení! Nemoci najít smysl života a nemoci ani zemřít! Vlastně jsem neměla vůbec na výběr :-D. Musela jsem objevit, o co tady, ksakru, teda jde! Jaká síla si to se mnou tak nekonečně krutě hraje. Musela jsem přijít na to, co pro mne znamená obsah slov "láska" a "pravda". Tím spíš, že se říká, že láska a pravda vždy zvítězí nad lží a nenávistí. Jaksi podvědomě jsem tušila, že tohle musí být pravda.

"Skutečnost taková, jaká je" je pojem, jehož obsah je pro každého zcela individuální. Každý z nás "vidí a vnímá" skutečnost čistě po svém - skrze filtr vlastních představ o tom, co by jaké mělo být, aby to bylo správné. Určitě se mnou budete souhlasit, že skutečnost mafiánského bosse se liší od skutečnosti Matky Terezy, když to trochu přeženu. Pro každého z nich platí zcela jiné hodnoty, a proto i způsob tvorby a náplně života. Přesto skutečnost každého z nich je zcela pravdivá. Oni tak cítí, myslí, vnímají, konají a okolnosti jejich života tomu odpovídají. Každý nezaujatý může jejich náplň žití popsat jinak, ale nelze říct, že pro ně to není jejich pravda.

Pravdivá skutečnost je totiž taková, jakou nechceme vidět - je celistvá. Proto je pravdivá úplně. Bohužel to platí, i v případě, že si myslíme, že chceme, ale v hloubce našeho podvědomí a nevědomí vládnou podstatně silnější přesvědčení, která jsou přesně dokumentována okolnostmi našich životních situací a dokazují, že "cosi" nesedí, že něco asi bude trochu jinak, když se nám to nelíbí takové, jaké to je.

Tušíte, kam mířím?

Okolnosti našich životních situací jsou vždycky pravdivé a vypovídají o nás úplně všechno. Doslova nás svlékají do nahoty duše; výstižněji řečeno do nahoty ega, protože to je nejvíc používané, ono přímo vládne okolnostem. V tomto světě neexistuje, aby "něco zůstalo skryto". Nic nezůstává skryto! Všechno je zcela jasně viditelné a projevené! Problém je jenom v tom, že my si raději lžeme do vlastní kapsy, schováváme své sklony nejen před druhými lidmi, ale dokonce i sami před sebou. Nedej bože, aby se ukázalo, jak jsem zranitelná - třeba. Protože když bych si to připustila, okamžitě by to na mně druzí viděli a rozhodně by se našla spousta zlých lidí, kteří by mi chtěli ublížit jenom proto, aby ukázali, že jsou silnější a odolnější, tedy životaschopnější! Takže navenek jsem hodná holka, která každému vyjde vstříc, a pak se divím, že neustále narážím na partnery, kteří mnou pohrdají, neváží si mé práce a lásky k nim, jednají se mnou jako s onucí nebo si ze mě, vždycky když potřebují vypustit páru, udělají boxovací pytel. Třeba. (Tohle tedy naštěstí vůbec není můj případ, protože já jsem se zamilovala do jednoho muže a jsem s ním už letos 40 let, což určitě o něčem vypovídá.)

Nemám odvahu a odmítám přiznat si pravdivě sama sobě, že jsem zraněná a zranitelná, raději samu sebe přesvědčuji, že mě hned tak něco nepoloží, že vydržím všechno a nikdo na mě neuvidí nějakou slabost či bolest. Ze zákona pravdivosti skutečnosti se nevyvleču - okolnosti mého života budou mluvit pravdu. Dostanu se do zásadního rozporu mezi tím, jak se chci prezentovat a cítit navenek a jak se cítím ve skrytu duše (tajně v koutku brečím, aby to nikdo neviděl). Rozpor znamená vytváření pnutí, až k roztržení.

Další zapeklitou zákonitostí vztahů energií je fakt, že čím víc něco popírám, tím víc tomu věnuji své životní energie. Neboli čím víc popírám, že se mi žije tak, jak se mi žije, čím víc se snažím to změnit jen na vnější úrovni, tedy upravit vnější okolnosti podle svého přání, tím víc vlastní životní energie vylévám doslova do záchodu - místo abych ji použila k vyléčení svého hlubinného zranění. Výsledkem je jenom marná snaha a rostoucí únava psychická i tělesná, setrvalý stav utrpení, který dříve či později začne nabývat vzestupného charakteru: protože čím víc popírám svou pravdivou vnitřní skutečnost, tím víc se ona sama bude prosazovat mimo mou vůli. Nic nezůstane skryto.

Pro běžně uvažujícího člověka jde o spirálu smrti, z níž není úniku, protože všechna snaha o něj se bude čím dál víc obracet proti jeho chtění.

Když to nejde dveřmi, musí se to tedy zkusit oknem!

Polopaticky řečeno, když to nejde tak, jak to ostatním funguje a jak mi neustále radí, musím zkusit úplně netradiční přístup.

Jenže takový netradiční přístup předpokládá nutné vystoupení ze zajetých kolejí pocitu bezpečí, jednoduchosti a normálnosti! Musím se vydat směrem, který všichni ostatní odmítají, protože se jednoduše bojí tam jenom nakouknout - hlubiny vlastního nevědomí neprozkoumané jejich předky ani současníky vzbuzují pocit nebezpečí. Ne nadarmo staří kartografové označovali neznámé končiny, na jejichž území noha Evropana dosud nevstoupila, souslovím "Hic sunt leones" - "Zde jsou lvi" a měli tím na mysli ne jenom lvy, ale doslova neznámé, nebezpečné draky a obludy...

Kdo chce navštívit oblast terra incognita, potřebuje odvahu a připravenost uvidět věci do té doby nevídané - protože vidět nechtěné, odmítnuté. Potřebuje sílu začít vidět svou vlastní skutečnost pravdivě - to znamená přestat si namlouvat (opět jen např.), že když mě v práci šikanují, je to tím, že jsou zlí oni a já jsem jen chudák jejich oběť, a začít zkoumat, v čem je zakopaný pes, proč to u mě funguje právě takto. Neboli přiznat si, že cosi tady smrdí od hlavy, protože takový život nedává smysl.

No. A už jsme v jádru pudla: proč je pro mne tak důležité milovat = přijímat = mít odvahu vidět věci takové, jako opravdu jsou. Oběť z nás nedělají ony (nebo oni), oběť jim dovolujeme udělat ze sebe my sami! Proto se to všechno děje! Jedno krásné lidové rčení praví: "Kde je vystrčeno, tam je dovoleno." Ve smyslu když někdo nastavuje zadek, zcela určitě se najde někdo, kdo bude mít pocit, že si může kopnout. Když necháváme dokořán rozervanou díru ve svých emocích neléčenou, jen ji stále marně zakrýváme vlastní špinavou rukou, nelze se divit, že bakterie zkázy se přímo cpou na svou hostinu.

Milovat pravdivou skutečnost je (byla a ještě dlouho bude) vysloveně nepopulární disciplína. Strašně totiž bolí a stojí ohromné množství úsilí a energie, zároveň trpělivosti, vytrvalosti a schopnosti "popřít sama sebe" ve smyslu nedovolit emočním strukturám ega, aby dál pokračovaly ve svých zastíracích manévrech a byla jim tak odebrána energie pro jejich kuratelu nad duší.

Je to ale vlastně úplně totéž, jako když organismus napadený rakovinou vystavíme dobrovolně vysoce nepříjemné chemoterapii, jejíž účinky jsou téměř srovnatelné s mučením a zabíjením sama sebe. Přesto to ve většině uděláme! Proč? Protože CHCEME ŽÍT*. Nad tímhle utrpením a bolestí se nikdo nepozastavuje. To je přece úplně normální, že podobnou léčbu provází bolest a utrpení na všech úrovních člověka. Proč by to ale u léčení duše mělo být příjemnější, lehčí, snadnější, bezbolestnější?! Vždyť i tady se k tak razantní léčbě odhodláme jedině tehdy, když už opravdu JDE O ŽIVOT.

Proto je na každém individuálně, zda se rozhodne, že přišel již jeho čas nutnosti milovat, jinými slovy obyčejně pravdivě přijímat (přiznávat a prožívat) skutečnost takovou, jaká je, a že právě teď cítí, že k tomu dostává sílu z dosud neodhalených vnitřních zdrojů. Jakože si piště, že ji dostane! A to i na smrtelné posteli. Tady ale opět pozor, abychom si nepletli pojmy s dojmy... Není nejdůležitějším a prvotním cílem dosáhnout přežití těla! Nejvyšším cílem je celistvě pochopit souvislosti vlastního života se Životem (nebo alespoň okolnostmi a vztahy), protože teprve pak dochází k celkovému "smíření s osudem" a lehkosti propuštění všeho, co je již plně vytěžené. Pak buďto člověk zemře v těle a ego přežije, nebo zemře v egu, ale zatím ještě ne v těle (nebo zemře tělo i ego zároveň). Zemře-li jen tělo, ego dostává další příležitost v novém těle se stejnými základními lekcemi, které má možnost nazírat stejně švindlířsky - přičemž jeho nositel bude stále víc trpět - nebo konečně pravdivě, čímž se ovšem odsoudí k vlastní smrti. Smrti něčeho, co je stejně pomíjivé jako hmota těla, takže není čeho litovat. Vědomí jako základ tvořivého Bytí je věčné, protože to je Život sám.

Píšu to, co žiju. I když se opravdu upřímně snažím být pravdivá a milovat svou skutečnost takovou, jaká je, i když s odstupem let vnímám zásadní změny ve svém přístupu k Životu, tedy k Sobě, musím říct, že to fakt není sranda. Tohle je čistá, dospělá skutečnost, ne dětská hra na "jako". A každé dítě musí jednou dospět. Zatím většina "dospělých" umírá s duší zraněného dítěte, které nic nechápe. Se skutečnou dospělostí přichází i síla milovat Život takový, jaký je, radostný i bolestný, a objevuje se spokojenost s tím, co dostávám i dávám dál, protože vím - bytostně cítím, že přesně tak je to správně. Ještě ale stále procházím procesem dospívání se všemi jeho těžkostmi i radostným objevováním...

Právě dnes jsem si dovolila přiznat sama sobě, jaké že příšerné tabu jsem v sobě stále nosila (a ještě jeho zbytky stravuji), jak děsivý rozpor mezi vůlí duše být pravdivá a strachem ega z následků takového počínání mě rval na kusy a způsoboval nezměrné utrpení. Utrpení, které mí předkové a příbuzní nedokázali léčit, a proto umírali na rakovinu, někdo s celkovým ochrnutím, další se sebevraždili nebo končili v psychiatrické péči, zlomení, zmatení, úzkostní a hluboce nešťastní. Mně byla dána síla zastavit proces zmaru ve fázi ambulantní psychiatrické léčby. Bez ní by mé tělo nevydrželo; tak brutální pnutí energií v sobě naše rody mají... Oni ve svých životech v tělech museli ještě absolvovat útrpnou zkušenost marnosti snahy o jakýkoliv únik před nutností přijmout Skutečnost takovou, jaká opravdu JE. 

 A aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že jsem si zakázala nejenom dovolit si a odvážit se milovat Skutečnost takovou, jaká je, já, šílenec, jsem si zcela rezolutně zakázala o své utajované rodící se a sílící lásce mluvit před ostatními. Neskutečná bolest! Proto po každé publikaci nějakého článku tady jsem prožívala vnitřní peklo pochybností, jestli jsem nepřekročila hranici, za níž mi hrozí přísný trest, nebo aspoň drsné následky. Možná právě proto tak souzním se všemi, jejichž základní léčbou duše i těla je coming out, ať už jeho předmětem je cokoliv.

*Nerada bych teď celou tématiku komplikovala diskusí, proč se někdo vyléčí a někdo přesto zemře. Tady opět dochází ke střetu nejhlubších motivací a potřeby zažít zkušenost bezmoci či úniku do smrti těla, nebo sebeodsouzení ke smrti z pocitu nějaké nepřiznané viny.



TOPlist