Největší náboženské tabu je zároveň nejvyšším duchovním úkolem lidské bytosti

02.03.2021

Bytí ve svém prvopočátečním stavu je největším, a proto pro člověka nejzáhadnějším paradoxem, s nímž si neví rady. Vlastně tak docházím k závěru, že můj pocit "neumím žít" je právě přesně pravdivým vyjádřením stavu "normálního člověka". Tudíž - v tomto smyslu jsem zcela normální... :-). Zarážející je tedy spíš fakt, že většina ostatních "normálních lidí" nemá pocit, že "neumí žít". "

"Přece žije se samo od sebe, jaksi samospádem, ne? Stejně, jak žijí všichni ostatní! Co na tom chceš řešit? Čím víc se tím budeš zabývat ve svých osamocených myšlenkách, tím budeš zmatenější a máš perfektně našlápnuto k výživné duševní poruše," řekne každý myslící jedinec. Protože tak opravdu někteří skončili a řešení našli třeba až v sebevraždě. To asi nebude ten kýžený výsledek...

Docházím k pochopení, čeho se to tak příšerně neustále bojím a nejsem schopná to identifikovat, takže existuji ve stálém stavu vysoké vnitřní úzkosti, aniž vím, čeho se to tak zoufale bojím.

Poslední dny ve mně jsou opět charakterizované cítěním, "že cosi v uvědomění se klube" a současně "cosi ve mně se tomu urputně a vší silou brání". Minulé pondělí (22.2.) přišel zase po pár týdnech klidu známý stav hlubinné paniky procházející na tělesné úrovni. Děsně zle od srdce, zvracení, hnusná bolest hlavy. Nepomohl ani nejsilnější prášek na tyto stavy. Byl spláchnut do odpadu dvě hodiny po požití spolu s dalším obsahem žaludku. Naštěstí už znám detailně "svoje pappenheimské" - v tomto smyslu ne "lidi", ale utajené strachy projevující se daným způsobem, a vím, že si jenom "po svém" chtějí vynutit mou pozornost a přehodnocení názorů na cosi. Proč tak brutálně? Protože člověk je tvor pohodlný a ustrašený a jen velmi nerad a absolutně neochotně překračuje hranice toho, co je prohlašováno za bezpečné a správné.

Jediné, co lze dělat, je nechat tento náročný proces vědomě, v co největším klidu přijetí projít a čekat, co z něj vypadne za moudro. Nejde to však ráz na ráz. Následuje řada dní další nutné usilovné vnitřní práce na kultivaci, lépe řečeno "anihilaci" energií rozpadajících se lží, doslova na transmutaci jejich olova ve zlato porozumění a poznání. Což provázejí těžké a bolestné emoce, jež je nutné procítit.

Neustále cítím (už celé roky!), že je v mém myšlenkovém schématu sociokulturního jedince nějaké zásadní "tabu". Zákaz, jehož dodržování je založené na úrovni nejhlubšího strachu z trestu, který by následoval po jeho překročení. Že se radikálně liší to, co cítím, od toho, co je mi dovoleno žít, myslet, dělat. A moje vnímání je ve stavu neustálého zmatku, chaosu a paniky, protože si s tím vůbec neví rady. Ideální živná půda pro panické ataky a úzkosti, které se snaží mysl napasovat jako strach do čehokoliv známého. Hodí se cokoliv, co "je právě po ruce".

Před lety, když jsem už byla schopná meditačního oddělení mysli od vědomého prožívání, jsem pozorovala, že jde o emoci tak silnou, že se k ní nejsem schopná ani přiblížit. Trvalo mi vlastně víc jak deset let intenzivní každodenní snahy, než jsem se propracovala k dnešnímu začínajícímu vhledu. Vůbec se nedivím délce a náročnosti procesu přibližování se k jádru pudla, protože to, co "z toho leze", jsem si tenkrát vůbec nebyla schopná ani představit, protože i k dané "představě" vedla cesta skrze postupnou transformaci lží, kterými jsem žila.

Teď to celé vypadá, že se tady dovíte bůhví jaké tajemství a konečně se také přiblížíte k vlastnímu "porozumění života". Jestli to tak bude, záleží jedině na vaší vnitřní připravenosti: můžete "cosi" pochopit, ale také vůbec nemusíte. Můžete dokonce prohlásit, že "tohle už jste slyšeli a četli tisíckrát", "že tohle přece není vůbec nic nového a objevného", protože o tom mluví všichni, komu se daří stále víc (nebo už se podařilo v dané fázi vývoje úplně) poznávat sama sebe. V podstatě jde o velmi podobný jev, jako když řeknu, že všichni "známe", co je to stav beztíže, kde k němu dochází a jak to asi může "chutnat". Myslím, že každý máme určitou "představu" o tom, "jaké to je". Dokud ale stav Zero Gravity nezažijeme in natura, nemůže být naše představa v mysli úplná, dokonce se může značně lišit od pravdy, kterou lze jedině zažít.

Jak se tak prokousávám vlastním strachem a úzkostí z neznámého nebezpečí, cítím, že jsem schopná mu stále více meditačně čelit. Že si prostě troufám čím dál víc a nořím se stále hlouběji do nitra problému mysli. Je to nesmírně urputný boj - teda aspoň u mě to tak je. Mysl se vší silou brání vydat se pravdě na pospas, vzdát se svého "jistého" stavu známé a tudíž (alespoň domněle) bezpečné představy o tom, co znamená ŽÍT.

Po včerejší večerní vyčerpávající meditaci jsem si musela jít dát kakao. Když jsem z kuchyňské linky vytahovala dózu s cukrem, zavadila jsem o lahvičku, která tak vypadla na zem. Úplně jsem zapomněla na časy, kdy jsem se snažila všemi prostředky "si pomoct" a zkoušela Bachovy květové esence. Nefungovaly na mě, i když v ně věřím, cítím jejich léčebný potenciál, mysl prostě byla silnější. Mám tak doma ještě tři různé lahvičky. Protože všechny originální Bachovy esence jsou vyráběné v Anglii firmou Nelsons, byl na etiketě jen anglický a latinský název. Ani jedno, ani druhé mi nenapovědělo, co jsem se to tenkrát snažila léčit. Musela jsem se podívat na net.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem si našla popis obsahu lahvičky Aspen (Populus tremola), česky Topol osika, a v něm narazila na slova:

"Jedinci typu osika jsou velmi senzitivní, cítí podvědomě nadcházející konflikty, zlobu jiných lidí či klíčící nepříjemnosti. Při tomto citlivém vnímání okolí sami přicházejí o velkou část své životní síly a energie. Jsou tak vyčerpaní např. z konfliktního a hektického prostředí v zaměstnání nebo v přeplněném vagoně metra. Cítí se sklíčeně a vystrašeně, důvod ale jasný není. Prostě něco "cítí".*

Velmi se mnou zarezonovala. Pořád jsem však ještě byla daleko od pochopení, co konkrétně to znamená pro mě. Ozubená kolečka soukolí celistvého vhledu nezapadnou do sebe dřív, než najdete vždy naprosto konkrétní a čistě váš individuální popis situace, toho, co prožíváte jedině vy ve svém vlastním těle. Takže jsem cítila, že tady je i moje pravda, ale není zde napsaná slovy. Resp. že slova, která zde přibližují představu o krizovém stavu, neplatí přímo pro mne, protože "mě děsí něco ještě hlubšího". Platila v době, kdy jsem chodila do práce a mezi lidi, ale ta šílená úzkost je ve mně stále, i když jsem jen sama se sebou - to znamená, že JE TO VE MNĚ, zcela nezávisle existující na ostatních lidech, i když původ vzniku spadá do oblasti lidských vztahů.

Teprve dnes dopoledne jsem si dovolila udělat další krok k osobnímu poznání. A jsem z toho celá vedle, protože tohle fakt bylo kdysi před lety zcela mimo rámec vší mé představivosti, neboť k ní je nutný alespoň nějaký podobný vědomý prožitek; ten mi tehdy ještě chyběl.

Náznaky přicházely už včera, stále ale jsem nebyla ochotná jim uvěřit a vzít je jako pravdivé. Dnes už si jsem zase o něco jistější. Moje hlubinná úzkost pramení skutečně ze "zakázané lásky". Z takové, která je "zakázaná" už v samotném prvopočátku vzniku lidského společenství. Nebo možná ne v jejím začátku (možná existovaly společnosti, které se přibližovaly, ovšem stejně něco krachlo, protože zmizely z povrchu zemského), možná se to všechno tak začalo zamotávat s rostoucí vyspělostí civilizace. Každopádně prvotní problém existuje i v kmenech žijících zcela osamoceně a izolovaně od "vyspělých kultur západu i východu", např. v hloubce Amazonských pralesů nebo na ostrově Severní Sentinel.

Proč to tvrdím tak sebejistě?

Z velmi jednoduchého důvodu: zkuste si zajet na Severní Sentinel a poklábosit s tamními obyvateli... Sestřelí vás svými šípy ještě v člunu na vodě. Tak moc se bojí kontaktu s neznámými lidmi, tak moc si chrání svou vlastní kmenovou identitu a způsob života.

Proč?

Protože i jim je vlastní prvopočáteční "problém člověka": strach.

To znamená, že i oni, zcela izolovaní od ostatních lidí světa, mají stejný problém v mysli, jako my. Jejich myšlení se rozpadlo na dvě části. V jejich vidění světa je každá skutečnost buďto černá nebo bílá, bezpečná nebo nebezpečná, správná nebo špatná - a jako taková každá z nich nese své důsledky. Logicky pak všechno neznámé hrozí nebezpečím, protože nejspíš přece jen v minulosti už zažili setkání s misionáři. Když přišli na to, co "jim přinášejí", raději je zužitkovali jako něco, co znají jako jim prospěšné: potravu... Dnes už je "jen zabíjejí" při sebemenší snaze o vpád do jejich teritoria. V listopadu 2018 byl americký misionář John Allen Chau zabit Sentinelci poté, co se je snažil obrátit na křesťanskou víru.**

No, aby se nebránili cizímu náboženství! Oni určitě mají své vlastní šamany, kteří jim říkají, co je dobré a co špatné... Neboli mají své vlastní způsoby náboženských - duchovních představ o životě - a pochybuji o tom, že se jim podařilo společně překonat nejzásadnější tabu všech náboženství a všech sociálních skupin světa: každá má, i když to třeba i nepřiznává, určitou mezeru ve vědomostech, kterou si není schopná vysvětlit jinak, než zásahem nějakých vyšších sil. No a ve všech sociálních skupinách se vždycky najde "někdo", kdo této "mezery" ve vědomostech o Životě využije ve svůj prospěch, protože se pasuje na někoho, "kdo ví, protože má informace a pověření právě od nich". Což ho činí nadřazeným nad ostatními, protože dobro jim přinášející. A je to. Také zde se dá říct: "známe svoje pappenheimské", že?

Dnes jsem si tedy uvědomila, že za mými problémy s úzkostí stojí ten nejhlubší zádrhel v lidské bytosti. Stav, kdy se vnímání skutečnosti rozpadlo na dva póly, které určují, co je "dobré" a co "špatné". Jenže každý vidí věci trochu jinak! Kde je vakuum v možnosti vysvětlení tím, co je vidět, přichází nejistota, labilita, strach a touha mysli přimknout se k aspoň nějaké představě, která by tomu všemu dala nějaký srozumitelný rámec. A to i v případě, že budu muset poslouchat ty "pověřené vyšší mocí" nebo prostě a jednoduše ty, kteří mají tu sílu a moc (protože prostředky) vládnout ostatním.

Moje úzkost pramení, jak jsem řekla již dříve, v nesmírné touze po "zakázané lásce". Normálně srozumitelně řečeno po lásce, která nerozděluje. Která dokáže být neduální v duálním světě. Neznamená to nic jiného, než že na hluboké úrovni bytostně vnímám tu přííííšernou lež, kterou žijí všichni "normální" lidé (tedy i já sama) a ještě ji dokonce podporují a drží se jí zuby nehty, i za cenu vlastních životů.

Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby najednou alespoň někteří lidé chtěli "přistoupit" na žití takové lásky? (Jako že jednou k tomu zcela určitě začne docházet, a bude to teda velký mazec!) Ztratila by se veškerá "pozemská autorita mocných", protože v neduální lásce vládnou zákony Celku, tedy NAPROSTÉ SVOBODY, KTERÁ SE REGULUJE SAMA Z VLASTNÍHO PRINCIPU. Najednou by lidé začali přicházet na to, že podléhají něčí vychytralé lži, někomu, kdo jimi obratně manipuluje ve svůj vlastní prospěch a ještě k tomu proklamuje, že to dělá v jejich vlastním zájmu.

Máme zde nejhlubší důvod veškerého pronásledování všech duchovních osvícených, kteří si toto uvědomili. Proto byli vždy stíháni, ostrakizováni, mučeni, aby odvolali, upalováni. Protože dnes už se tohle barbarské chování nenosí, přistoupilo se k daleko sofistikovanějšímu potlačování Pravdy. Ve jménu vědy se jejich nehmatatelné, protože čistě individuálně prožitkové poznání, zesměšňuje, prohlašuje za nesmysl, v horším případě za bláznovství, schizofrenii (Pozor! Nepopírám existenci duševního onemocnění! Rozdíl mezi schizofrenikem a mystikem je stejný jako mezi topícím se, který se snaží v turbulentních proudech držet do vody spadnutého kmene stromu, jenom aby se neutopil, což se stává, a mistrem (kajakářem) ve sjezdu na divoké vodě.)

Už je mi zcela jasné, čeho a proč se tak bojím dovolit si být sama sebou!

Největším úkolem pro lidského jedince i lidstvo jako celek je nalezení vnitřního stavu jednoty uprostřed světa rozděleného na dvě protikladné a mezi sebou neustále kolidující energie. Realizování Jednoty Ducha v dualitním materiálním těle a světě. Protože všechno je ve svém původu JEDNO. Co? Něco, co přesahuje všechna slova, co nemá jméno, protože jakmile bychom tomu jméno dali, už by to opět spadalo do zaškatulkované dualitní skutečnosti. Ostatně tak to dopadlo se slovem "Bůh". Dost katastrofa, ne?

Takto tedy vnímám UMĚNÍ ŽÍT ve svém nitru. Mysl, zmanipulovaná společenskými představami, se stále brání vší silou přijmout a splynout s uvedenou Skutečností. Jak by také ne? Když celé lidské tělo je tvořené za spolupráce mohutné emoční energie mysli ve všech generacích! Vnímám nejenom svoje prostředí. Vnímám strach všech svých předků! Strach překročit největší nábožensko-společenské tabu a žít SVOBODNĚ v podmíněných mantinelech. Protože to podle lidské mysli prostě nejde. Je to prý nesmysl. Nelze být svobodný v podmínkách, které svobodu přímo vylučují. Jistě! V materiálním, duálním světě to nelze. Tohle lze jedině v rámci vnitřního stavu ducha lidské bytosti.

Tam to lze, je žádoucí, všichni po tom prahnou, ale nevědí, jak se k tomu dopracovat. Protože ona to fakt není žádná sranda... Skutečnost jako CELEK ale přímo vyžaduje, aby tohle člověk realizoval v rámci sebe a následně v rámci celého lidstva - protože s tímto záměrem nás vytvořila.

Je to největší úkol, jaký si člověk může představit chtít dosáhnout. Téměř nemožný, a přece uskutečnitelný. Jakým způsobem, to už ale musí, protože může, objevit jedině každý sám v Sobě - jde totiž o ryze vlastnoruční prožitek stavu, který zatím většina lidí zná jen ve slovech nebo krátkých úsecích, kdy je schopna vědomě udržet pozornost soustředěnou na vlastní vědomí. Trvalého stavu, který již nevyžaduje úsilí, zatím dosáhlo jen velmi málo lidí celého světa. To se ovšem bude v období věku Vodnáře měnit! Stále víc lidí bude cítit stejnou rozladu a boj uvnitř sebe, nebudou moci žít dále tak, jak byli naučeni rodiči i společností a byli zvyklí "jet samospádem s jejich proudem myšlení". Budou vlastně stejně jako já svým způsobem donuceni (pokud budou chtít žít ve svém těle ještě dalších x let) začít se zajímat, o co tady v tom ŽIVOTĚ vlastně jde v první řadě.


TOPlist