Nejmohutnější sjednocující síla nevědomé mysli lidstva je současně její zkázou

21.04.2021

Jak nemám trpět příšernou hlubinnou úzkostí, když vnímám až do kořene dvě nejmohutnější síly lidské bytosti v jejím člověčenství i božství... Je to přesně tak, jak jsem napsala v závěru medailonu svého profilu na stránkách kongresu Ženy v propojení: lidská společnost podléhá nejkrutějšímu omylu své existence; a právě to ji zabíjí.

Ovšem nebyla by Prvotní podstata (božství) paradoxem, kdyby současně neplatil i přesný opak: To, co zabíjí největší sjednocující sílu lidského kmene v její nevědomosti, ji zároveň přivádí v nesmírných porodních bolestech ke znovuzrození ve vyšší úrovni vědomí, v níž se konečně začíná propojovat vědomí ducha s materiální existencí hmoty.

Jak nemám padat do mdlob z hlubinné hrůzy mluvit o tom všem nahlas, když přesně to, co je onou největší sjednocující silou lidstva v její skupinové mysli, je současně počátkem jejího konce???!

Teď si asi říkáte: "Ksakru, o čem to tu ta ženská blábolí?!"

Vyslovuji jenom to, k čemu jsem byla donucena, chtíc přežít a mluvit pravdu takovou, jak ji cítím.

Poslední dny jsou nesmírně náročné. Nedivím se. Necítím to jenom já v sobě, je to cítit v celém světě. Stačí poslouchat nebo číst zprávy z domova i ze světa. Všechno se obrací vzhůru nohama, protože dochází k rozjezdu největší stále více se Pravdě otevírající bitvě dvou protikladných sil Prvotní podstaty v lidské bytosti.

Ale dost bylo jinotajů. Půjdu konečně k jádru věci.

Právě před několika minutami jsem v hluboké kontemplaci na svůj největší strach pocházející z hrůzy plně se oddat "zakázané lásce" (jak už jsem o tom tady v jednom článku psala) pochopila, odkud se ve mně tyto pocity berou. Celistvým prožitkem jsem byla postavena tváří v tvář síle, která sjednocuje lidstvo v její nevědomé skupinové mysli - protože "všechno je Jedno" a ona si musela najít (jakožto nevědomá, tedy oddělená od Jednoty) náhradní, téměř adekvátně svou mohutností odpovídající energii pro své sjednocení: strach z bezmoci.

Všimněte si, že jediné, co dokáže lidstvo ve svém současném stavu sjednotit je nesmírný strach z bezmoci. Ať už se to děje při nejrůznějších přírodních katastrofách nebo neštěstích skupin jednotlivců, lidé celého světa jsou schopni neuvěřitelné solidarity s postiženými a rázem jdou bokem všechny povrchní neshody mezi ženami a muži, mezi "bílými" a "barevnými", dokonce i mezi hetero a homo sexuály a všemi variantami sexuálních odlišností od "normálu". Najednou jde o člověka v jeho podstatě, ať je jakýkoliv. Celý svět se semkne, aby pomohl. Vzpomeňme si na vlny materiálních pomocí při zemětřeseních, povodních (atd.) nebo třeba jak celý svět žil soucítěním a snahou nějak pomoci (když to nešlo jinak, alespoň upřímným vnitřním přáním, aby všechno dobře dopadlo) skupině dětí uvězněných spolu se svým trenérem vzestupem vodní hladiny v hloubce thajského jeskynního komplexu, kdy naděje na záchranu byla téměř rovna zázraku. Momentální pandemická situace je přesně stejným obrazem pocitu nejzoufalejšího strachu z bezmoci vůči tomu, co nejsme schopni okamžitě zpacifikovat ve svůj prospěch.

Nevědomá lidská mysl ega je ovšem nepoučitelná - právě proto, že si není vědoma svého propojení na mnohem hlubší úrovni, než jsou těla, myšlenky, emoce a jejich pocity. Stále bude bojovat s kdesi v sobě strašící bezmocí "hrdinským" postojem: my se nedáme a budeme bojovat - až do konce.

Ano. Až do konce. Sranda je však v tom, že konec musí nastat právě v oné aroganci, že život, smrt, osud, nemoc, léčebný proces a vůbec všechno je svěřeno do našich rukou.

Po celou historii své existence se lidstvo přesvědčuje, že v určitých okamžicích je každý jeho jedinec (nebo dokonce skupina) bezmocný vůči tomu, co se právě děje, a přesto stále odmítá jedinou možnost "záchrany" svého trvalého vnitřního klidu: postavit se svému strachu (z čehokoliv) čelem, nechat tuto energii vyjádřit se a přitom ji jenom ve svém klidu vědomí Sebe jen pozorovat. Jedině takto se negativní síla spaluje, lépe řečeno transformuje(!), v sílu pozitivní: bezmoc se rázem proměňuje v nekonečnou, věčnou sílu Života ve své Prvotní podstatě.

Proč to člověk nechce přijmout a začít žít?

Protože by musel přistoupit na podmínky, které jsou určovány "nějakou daleko mohutnější instancí" než je jeho osobní vůle, která stále jenom chce vlastní bezpečí a jistotu a je ochotná pro to vraždit.

Takže se neustále potácí doslova na hraně života a smrti (nehledě na věk) aniž si je toho vědom, protože hmota (tělo) je "smrtelná" zákonitě. Strach ze smrti čehokoliv (těla, ideálů, přesvědčení, víry atd. atd.) ji totiž stejně přivádí k dřívějšímu či pozdějšímu skonu skrze utrpení odporu přijmout skutečnost, která by jej (svým způsobem!!!) zachraňovala. Přišel by totiž o "svou osobní vůli", která je orientovaná jedině na jeho pohodlí, bezpečí, jistotu a hlavně - moc. Moc si to pro sebe (do tohoto pojmu spadá pochopitelně také myšlenka "i pro každého, na němž mi nějak záleží") všechno nějakým způsobem zařídit. Klidně i na úkor toho druhého (jednotlivce, skupiny, státu).

Slova nemají moc vystihnout plný prožitek rozporu tohoto vnitřního boje. Ten se dá jenom cítit, a proto uvědomovat, pozorovat z pozice Vědomí, kterým JSME - z oka hurikánu, které (opět) paradoxně objímá svou sjednocující ženskou (mateřskou) energií úplně všechny druhy sporů, bojů, vzájemných třenic mezi protikladnými nebo "jen" nesourodými silami Prvotní podstaty. (Ostatně právě toto je ideou, která mne přiměla k účasti na kongresu Ženy v propojení!!!)

Tak, jako nelze vyzmizíkovat fakt, že přesně takové vzájemné vztahy mezi protipólními energiemi jsou nutným základem pro veškerý vývoj a dynamiku Života, nelze tedy vymýtit například jakékoliv "zlo", ať už si pod daným pojmem představujeme cokoliv. Boj proti němu vždy a nutně bude vytvářet zase další boj - takže násilí, utrpení, smrt. Tak dlouho, dokud si to nutná část lidské populace neujasní v každém svém členovi jednotlivě. Jsme duchem v hmotném těle, které je ovšem stvořeno pouhým "zhuštěním" téhož ducha...

Všechno je JEDNO, ovšem musí to být správně pochopeno jako jedno ve svém základu, tedy ve věčné energii ducha, vědomí, Prvotní podstaty (říkejme si tomu každý jak je libo), ne v hmotné existenci našich těl, jak je o tom přesvědčena nevědomá energie první a druhé čakry, jež následně ovlivňují vývoj obsahu energií ve vyšších čakrách. Panenko skákavá, ... a zase jsem chycena do pasti slov a času, protože uvedené nelze chápat tak, jak je napsané... Neb všechno funguje PRÁVĚ TEĎ, tzn. v bezčasovém přítomném okamžiku, který jako jediný je pravdivou Skutečností, jenž právě existuje - a tudíž se dá s jejími v něm se projevujícími energiemi vědomě pracovat. Všechno, co "bylo" nebo teprve "bude" je chiméra myšlenky o skutečnosti, která "už" nebo "ještě" neexistuje. Proto se s ní nedá pracovat "v psychologickém čase" kopírujícím čas chronologický.

Aby práce s vnitřními energiemi jednotlivce fungovala, je nutné, aby ve svém uvědomovaném si vědomí vstoupil do "bezčasí" věčného přítomného okamžiku. To je myšleno oním tvrzením, že žít je nutné tady a teď. Už jenom to je, vzhledem ke struktuře a silám energetického systému momentálního jedince, svým způsobem zapeklitá věc. Uvědomit si poprvé v životě vědomí sama Sebe (a tím dosáhnout "aha efektu" = poprvé zpozorovat, že je možné oddělit vědomí pozorovatele vědomí a jeho "prostřednictvím" sledovat nezaujatě všechno, co se projevuje) je - jak říká E. Tolle - dílem Milosti boží, neboli musí to provést právě ona nadosobní síla ducha Prvotní podstaty. Takže kruh se uzavírá: jak na samotném začátku oddělenosti člověka od Jednoty všeho Bytí, tak také na konci této existence oddělenosti při velkém znovusjednocení stojí Vyšší síla a Vůle Prvotní podstaty. No není tohle totální bezmoc osobní vůle a jejích možností v přímém přenosu?

Jak se nemám bát o tomto mluvit, když celé mé tělo je stvořeno zhmotněným strachem v genetické paměti předků?! Vždyť celé roky jsem se ukrutně bála uvědomit si to sama v sobě! A teď o tomto brutálním střetu osobního strachu s neosobní mocí, kdy je zcela jasné předem, kdo vyhraje, mám mluvit otevřeně před stejně vyděšenými lidmi kolem sebe?!

Proto je mi jasné, že "moje cesta" rozhodně nebude inspirativní pro mainstreamovou většinu lidí. Ba právě naopak... A to mě tak strašně děsí... Ale i toto je součástí procesu vývoje lidského vědomí od oddělenosti ke znovusjednocení ve svém původním Celku vědomí. Bude trvat ještě mnoho chronologického času a stát mnoho utrpení, než se odváží (lépe řečeno "bude donucena se odvážit" /asi tak, jako jsem byla já sama/) nutná část lidstva podvolit se výše popsanému faktu.

Proces ale začal už "zrodem projektu LIDSTVO" a jeho "pádem" do nevědomosti a strachu v oddělenosti od Celku vědomí. Jak neuvěřitelně fascinující je holografické zrcadlení Celku v každé jeho jednotlivé části!!! Úplně "stejně" se rodí člověk ve svém nevědomém těle, aby nastoupil cestu za sebepoznáním v opětovném velkém znovusjednocení ve Vědomí Prvotní podstaty.

Prosím jenom o jediné: neříkám, že TOTO JE Pravda! Protože slova se skládají do myšlenek každého čistě podle jeho osobního filtru stavu vědomí, vlastně spíš nevědomosti. Říkám, jak svou Pravdu cítím já, protože takto prožívaná PRO MNE konečně FUNGUJE ve všech souvislostech a celistvém pochopení. Říkám a píšu tato slova jedině proto, že mohu - přicházejí ke mně prostřednictvím vlastního Bytí v těle, a že protože "všichni jsme Jedno", mohou se svou energií dotknout cítění právě teď podobně nastavených lidských bytostí. Neboť přesně tak to funguje pro nás všechny :-).



TOPlist