Můj životní úkol je v principu doslova zenový kóan

22.07.2021

Neupravovaný text, zaznamenaný tak, jak mi přicházely informace vhledu - tzn. možná ne srozumitelný pro každého... V podstatě jde o dopis příteli - spřízněné duši.

Jsem v tak šíleném presu, že už mi asi začíná docházet, proč jsem tak strašně nasraná na "otce" ( přičemž slovo otec svým významem zasahuje až do hloubky duše ve smyslu "Otec bůh", ovšem bohužel viděné zkresleně skrze filtr omezené mysli). 


Můj životní úkol je v principu doslova zenový kóan.


Když si přečteš, v čem spočívá "vtip" zenového kóanu* (viz pod tímto textem) a dovolíš si aplikovat tento princip na celý svůj životní úkol - dojde ti, v jak neskutečné pasti ses ocitl. I když momentálně mluvím o "svém životním úkolu", jde vlastně o existenciální úkol každého člověka, celého lidstva. (Ostatně proto jsem jednou měla naprosto živý sen, v němž mi bylo řečeno, "že mám prožít v rámci tohoto jednoho vtělení zkušenosti celého lidstva a jeho kompletního vývoje od pádu po probuzení.")


Byl mi pro toto vtělení dán z hlediska lidské mysli naprosto nerealizovatelný úkol. Proto, když jsem si to těsně před svým narozením uvědomila prostřednictvím konfrontace "možností", které mi k tomu byly přiděleny skrze genetický základ těla a všeobecné naladění celé společnosti, jenž bude formovat mou existenci tady na Zemi, mé vnitřní já se vzbouřilo a rozhodlo se odsud utéct (ve smyslu zemřít v těle). Proto mě museli po narození oživovat.


V době, kdy bylo mé vědomí na útěku, jsem však byla dezorientovaná ještě víc. Zeptala jsem se: "A co bude dál?"
Bylo mi sděleno, co se dle plánu má dít dál, protože se mám vrátit zpět do těla a splnit úkol.


Vrátila jsem se.


Ovšem úkol jsem nepochopila! Takže jsem byla zase zpátky u "zenového kóanu", který nemá logické vysvětlení.
Proto jsem na "svého otce" (v rodinné konstelaci jednoho sezení) řvala: "Cos mi to udělal, ty hajzle?!!!"


Až doposud jsem stále odmítala "pochopit" nepochopitelné... Proto ta trvalá intenzivní neznámá hlubinná úzkost, proto od dětství nevysvětlitelný strašně silný pocit viny, proto ten stálý totálně marný boj vyvléct se z klinče osudu a nekonečné zoufalství z vlastní neschopnosti, bezmocný vztek a deprivace ze snahy vyřešit neřešitelné.


Dnes jsem se probudila opět strašně nasraná, aniž jsem si dovedla uvědomit, na co, proč jsem v takovém stavu mysli.  


Karty mi jej potvrdili. Ovšem současně také řekly, že jsem připravená "pochopit", O CO JDE.


Všechno, co jsem dosud žila a psala i tobě, je realita, žitá a pravdivě vnímaná skrze vědomí, ovšem stále přes filtr omezené lidské mysli, která se drží své vládnoucí pozice jako klíště. Mysli, která naprosto odmítá připustit, že "něco FAKT není schopná" zařídit, ani kdyby se na hlavu stavěla a na uších tancovala kozáčka.. 


V tom strašném presu zoufalého vzteku jsem si uvědomila, že jde pořád o jednu a tutéž záležitost: podvědomě stále "čekám", kdy už se věci pohnou a já konečně pochopím, v čem se tak zásadně pletu. Když "to" nepřichází ani po tolika vhledech do principu Života, jsem v podvědomí v neustálé frustraci, resp. už deprivaci, že stále čekám marně, i když se tak neskonale snažím všechno pochopit, pustit, vzdát se, nesnažit se realizovat úplně cokoliv-všechno-nic.


A přesně v tomhle je ten fígl. Měla jsem si znovu uvědomit, že "čekám" marně!!! "Přijde totiž jedině TO (takové energie), co mám právě teď v systému 'vědomí - lidská mysl' (v tomto komplexu, protože tak to v "normálním" člověku přesně je). Takže jestliže jsem naštvaná, nešťastná a frustrovaná z "trvalého" neúspěchu, nemůžu čekat, že přijde nějaká jiná, konstruktivní energie. 


PROTOŽE VŠECHNO TVOŘÍ TADY A TEĎ SÍLY MYSLI VE SPOLUPRÁCI SE SILAMI VĚDOMÍ propojeného s Celkem, tedy s inteligencí Světové mysli Celku. Přičemž rozhodující a řídící roli zde hraje právě Vyšší vědomí.


Jediné možné východisko je tak skutečně přesně v tom, co neustále zdůrazňují všichni ti, kteří "si to uvědomili a probudili se z noční můry omezené lidské mysli": 
Nemá smysl cokoliv si představovat a čekat, až se věci pohnou, snažit se pochopit, v čem spočívá náš úkol, jak máme správně žít, abychom naplnili smysl existence, protože TO se pochopit NEDÁ, protože se to tvoří právě teď z energií, které jsme schopni VĚDOMĚ PŘIJÍMAT a nechávat mysl v absolutně podřízené pozici, v "neutrálu" pouhého PŘIJÍMAČE a následného automatického (jedině z Centra řízeného) REALIZÁTORA VE HMOTĚ.


Tudíž přesně, jak o tom mluví Jiddu Krishnamurti: žít VOLNOST, KTERÁ NEVÍ a nechat se vést tím, co přichází do vědomí z "centrály Celku" právě TEĎ. Protože TO JEDINÉ V DANÉ CHVÍLI EXISTUJE A DÁ SE S TÍM NĚCO DĚLAT. A protože neexistuje ani nic jiného než právě současný přítomný okamžik, je třeba v této "prázdnotě smrti vůle mysli" zůstávat v nevědění, co přijde, trvale.


Přesně TOTO je onen pro mysl neřešitelný úkol. Je nutné (stejně jako v zenovém kóanu) opustit VŠECHNY struktury mysli, což se rovná její pomyslné (a přesto neexistující!!!) "smrti". Pak lze zemřít zaživa. 


A aby to bylo pro mysl ještě zamotanější a neřešitelnější, musí si dovolit připustit (a udělat to!), že v tomto případě "to není schopná udělat vlastními silami, protože když "bude mrtvá" (chápej 'vyřazená z provozu'), nemůže ani nic realizovat (to zní logicky i naší mysli, ne? 😆) A TUDÍŽ SE TO MUSÍ STÁT SAMO OD SEBE, MUSÍ TO BÝT VÝKON VYŠŠÍHO VĚDOMÍ, které od té chvíle přebírá korunu, žezlo i jablko (jakožto symboly svrchované moci a vlády). 


Proto jsem v jedné své vizi před mnoha lety viděla, že jsem prodavači ve stánku u vlakového nádraží odevzdala to úplně poslední, co jsem měla, řetízek na krku, a on sáhl pod pult, vytáhl císařskou korunu a dal mi ji na hlavu. (Koruna je ve všech kulturách a historii symbolem vyššího vědomí, které se ujalo vlády.)


Tenkrát jsem tomu rozuměla jen částečně, protože jsem ještě neovládala symbolický jazyk. Jedno jsem ale cítila a také řekla šamanovi, s nímž ta meditace probíhala: že nevím přesně, ale cítím, že "když se vzdám všech svých okovů, dostanu všechno, co chci". 


A přesně tak to teď do sebe zapadá i mé mysli, která snad konečně bude schopná se vzdát svého posledního železného obojku na krku, který jí nedovoluje svou svíravou silou, aby se plně UVOLNILA V PRÁZDNOTĚ NEVĚDĚNÍ a stala se pouhým vědomým přijímačem informací, které se realizují skrze systém těla a mysli. Tzn. aby se uvolnila v nevědění, co se stane v následujících "hodinách" (= symbolu času, chápeš, že ano?). Jednoduše řečeno, ABY SE ZBAVILA STRACHU z budoucnosti...


Jedno je mi však jasné: jako vždy, vhled a pochopení je jenom prvním nezbytným krokem NA CELÉ DALŠÍ VĚDOMÉ CESTĚ... A tu lze jedině ŽÍT, ne přemýšlet, jak žít!!!, TADY A TEĎ, tzn. v nevědění lidské mysli, ale v plné vědomě přijímající bdělé pozornosti věnované trvalému příjmu vibrací - telepatických  informací o tom, co je třeba "dělat" právě teď - a nechat systém člověka, aby "to dělal". A to umíš a děláš i ty, když TO DOVOLÍŠ, když dáš přednost hlubinnému vnímání a cítění před strachem a minulými zkušenostmi programovanou myslí.


Musela jsem ti to napsat. Je to informace i pro tebe!!!


 A všechno napětí je pryč ... :-)


J.

* Kóan (japonsky 公案) je krátký iracionální příběh obsahující nelogickou „hádanku“, která osvobozuje mysl od zavedených konceptů. Název pochází z nejznámější sbírky čínských zenových kóanů Brána bez dveří, čínsky Wumenguan (無門關 [Wúménguān] (pchin-jin)/[Wu-men-kuan] (O. Švarný)), sinojaponsky Mumonkan (無門関 [Mumonkan]).
https://cs.m.wikipedia.org › wiki › K...Kóan – Wikipedie

TOPlist