Jak je to s vinou? Existuje, nebo ne?

25.03.2021

Už v minulém článku jsem psala, že tyto dny jsou obrovsky náročné. Článek jsem psala v pátek, někdy od 03h, takže velmi brzy ráno. To jsem ještě netušila, co mne teprve čeká...

Ten den (pátek) jsem měla domluvenou schůzku se známým, kterého si velmi vážím, protože je "ze stejného těsta" jako já: nesmírně nadaný, s obrovským potenciálem, ovšem stejně jako já se k němu dostává jen z části, protože v plném rozvinutí mu brání STRACH ZE SAMA SEBE. Nepřišel. Nereagoval ani na telefon, ani na zprávy. Šla jsem na smluvené místo, čekala tam čtvrt hodiny. Nic. Teprve později odpoledne mi od něj přišla zpráva s omluvou - velmi lidskou a velmi pochopitelnou: Lekl se, že by mohl slyšet něco, na co není připravený.

Všichni známe, co strach dokáže s člověkem udělat. Klidně jej zlomí mezi dvěma prsty jako křehké stéblo. Když mu uvěří! Protože jinak nemá strach šanci - jde totiž o pouhý pocit - stav mysli, která neví, nedokáže vymyslet "správné řešení, správný přístup", jelikož "vaří" jenom z toho, co do ní bylo naprogramováno genetickou pamětí rodu, výchovou, společností a její kulturou i zákony (nejen těmi psanými!) a samozřejmě vlastními zkušenostmi a pamětí.

V takto oslabené mysli pak hraje strach absolutní (nebo téměř absolutní) prim.

Bojíme se, protože cítíme důsledky všeho, co se kdy vymstilo našim předkům, rodičům, sourozencům, celé širší rodině, ale i členům společnosti, s nimiž přicházíme do styku - jako že v dnešní době elektronického propojení skrze internet přicházíme do styku se společností téměř celého světa - a v neposlední řadě nám samým. Bojíme se udělat cokoliv, co se kdy nesetkalo s všeobecným (nebo alespoň většinovým, či nám nejbližších a pro nás nejdůležitějších, životně klíčových lidí) souhlasem. Člověk je totiž tvor vysloveně sociální, na vlivu a podpoře společnosti ostatních lidí přímo závislý! Koho momentálně napadlo, že žít se dá i zcela osamoceně někde v přírodě a obstarávat si potravu vyloženě po vlastní ose, žít jako v pravěku, zapomněl, že člověka člověkem udělá teprve právě společnost a její vliv. Pokud je batole odloženo v divočině a má kliku, že se jej ujala třeba smečka nějakých pospolitě žijících zvířat, stane se zákonitě jedním z nich. Všichni známe nejrůznější případy takových jedinců. Ani po té, co jako již zformované osobnosti, dá-li se to tak říct v případě zvířecích instinktů, byli vráceni mezi lidi, člověkem (ve smyslu spolupráce a vzájemně naplňujícího soužití s ostatními lidmi) se již stát nedokázali.

Neboli - největším trestem uděleným společností svému členovi je raná izolace od všech sociálních kontaktů vlastního "kmene". V pravěku byla takováto exkomunikace pro nějakou závažnou vinu i v dospělém věku odsouzením k dřívější či pozdější smrti. Člověk sám v tehdejší divočině měl jen malou šanci s momentálním nastavením vnitřních schopností a možností přežít. Mám na mysli komplex všech složek: nejen fyzické, mentální a psychické, hlavně ale spirituální, protože ta je ukotvena v samotném základu člověka. My jsme vysloveně duchovní bytosti - duch = vědomí je naším základem i materiálem ke stvoření, i když mnozí si to nemyslí a vší silou se snaží dokázat opak. Mysl si však myslí, že je jediná, samostatná, oddělená, na ostatních nezávislá a má život ve vlastních rukách. Vládne v ní nevědomost o základních souvislostech určujících běh života ve všem; zásadní díra v možnosti vysvětlit si (třeba i jen momentálně) nevysvětlitelné - a tím pádem jsou vrata strachu otevřená dokořán.

Jestliže se člověku nedaří, musí to být jeho vina. Takto uvažuje nevědomá mysl člověka. Vzniká naprosto nesnesitelná tenze a snaha zbavit se jakékoliv viny. Vina se hledá v okolnostech, v ostatních, ve státu, v osudu, v Bohu. Oni za to můžou!!! Člověk ale v hloubce sebe nakonec vždy dává největší vinu sám sobě. Tento fakt si však přizná jedině ve chvíli, kdy zoufalá mysl už neví kudy kam, hledá viníka za každou cenu, protože podle jejího názoru "za to přece musí být někdo vinen, musí existovat nějaká prvotní příčina, která dala do chodu soukolí momentálně nás meloucí na padrť, jinak by k tomu nedošlo!" Mysl není ochotná přiznat, že je zde jakási síla, které podléhá i ona sama a že je proti ní naprosto detailně a totálně bezmocná. Přiznat si a přijmout takovou skutečnost je pro člověka tím nejnepřijatelnějším z nepřijatelného. Protože kdyby si tohle mysl byla ochotná přiznat a podřídit se, znamenalo by to její "smrt", resp. nastalo by to, co mystici nazývají "smrtí ega", došlo by k úplnému odevzdání se oné nepoznatelné Síle, na níž závisí obsah každičké vteřiny naší existence. Vůle mysli by splynula s vůlí toho, z čeho jsme vzešli - z Celku, pro nějž neexistuje jméno. Tak je nepoznatelný a nedefinovatelný, že jakmile se lidé, opět ze strachu z nevysvětlitelného, rozhodli ulevit svým myslím, dát věci "do pořádku tak, jak ona potřebuje", tedy "na něco to shodit", našli jméno "Bůh". Nebo bohové, duchové jiných dimenzí či aspoň přírodní síly - což je mimochodem jediné, na co jsme ještě ochotni přistoupit, neuvědomujíc si, že i "příroda" je součástí a výtvorem podléhajícím vůli Celku.

Takže: JAK TO TEDY JE S TOU VINOU, která nám nahání tak smrtelný strach?

Nikomu nic nevnucuji, myslete si každý o tom, co chcete, protože k danému si musí přijít každý jedině sám svým vlastním prožitkem. Jinak ho mysl nepustí, nedovolí, aby se poddal něčemu, co ji odsoudí do pro ni podřadné role sluhy jakési Vyšší, ve svém plném obsahu nikdy nepoznatelné síly, a v plné nahotě ukáže naši bezmocnost. Poznat se totiž dá jedině právě vlastním prožitkem a jedině v rozsahu konkrétnímu jedinci určeném. Tak to tedy bytostně cítím, nemohu tvrdit, že to takto JE, že tohle je ta pravá Pravda, protože i ona je vlastně jen čistě individuální ve svém prožitku i poznání. Mohu jen tvrdit (a to mi nikdo nemůže vzít a upřít), že takto svou Pravdu v její velikosti a možnosti poznávání vnímám já:

Vina neexistuje; ale pocit viny ano! Kdo se naučí přijímat tento pocit, nechat ho v sobě v plném prožitku a zároveň si jej uvědomovat právě jako jen momentální stav mysli - pocit, osvobodí se od něj.

Jak je to jednoduché, tak je to pro člověka to nejnepřijatelnější... Právě proto jde o nejvyšší výzvu a přelomový pokrok v momentě, kdy celistvě prohlédneme, uvědomíme si tuto pravdu. 
 
Plný prožitek viny je nesmírně bolestivý. Takže důsledkům vlastních činů a myšlení se NEVYHNEME! Cílem je uvědomit si, jak věci fungují, souvislosti mezi nimi, co bylo bolestivé, a proto takové myšlení a jednání nadále nepoužívat. Takovým způsobem učí život sám...

Aby ale zase nedošlo k mýlce! Ani zdaleka (podle historicky doložených i současně žijících lidí, kteří dosáhli plného osvobození ze spárů ustrašené, protože marně po vší moci prahnoucí mysli) nemusí dojít k takovému komplexnímu pokroku hned, při jednom prožitku a vhledu. Tohle se stát může (viz. příběh Eckharta Tolleho), ale také nemusí. Proč? No právě proto, že tohle rozhodnutí a provedení není v našich individuálních silách. Většina lidí musí projít více či méně bolestnou cestou za poznáním vlastních dosud nepřiznaných a před sebou skrývaných energií, protože ty jsou jako zgruntu odsuzované ostatními lidmi ve společnosti velmi nepříjemné a nepřijatelné. Neboli musí projít všemi hlubinně skrytými pocity viny, které ovlivňují mysl do takové míry, že ji paralyzují strachem a znemožňují jakýkoliv vhled do naší vlastní Skutečné Pravdy.

No, jestliže jsem to řekla takto striktně, uvědomte si, co je mým postupovým, etapovým cílem: dosažení plného osvobození od mysli (tedy ztráta ega). Do takové hloubky jde jenom ten, kdo ji cítí, kdo je do ní vší silou právě oné nepopsatelné Síly Celku nekompromisně tlačen - protože přišel čas, aby se probudil z noční můry iluze vytvořené oddělenou myslí člověka.

Každému, co jeho jest. Nic víc, ale také nic míň. Kolik toho chce právě po vás ten tajuplný Celek vší Síly, která JE, si musí najít každý sám. Jiná cesta, stejně však ani únik před ní(!), neexistuje. I k takovému poznání musí však jedinec dozrát. Jinak stejně nebude nic fungovat tak, aby cítil, že TAK JE TO PŘESNĚ TAK, JAK MÁ BÝT.


TOPlist