Kde se bere strach? Z čeho vzniká?

19.12.2020

Největším nepřítelem a ničitelem životů mých předků, a proto i mě samotné, byl/je STRACH.

Je tak nasnadě, CO jsem si do tohoto života přinesla jako bazální úkol. Úkol tak zásadní a tak obrovský, že už se vůbec nedivím tomu, že jsem již při svém příchodu na svět chtěla raději vzít roha (mé vědomí opustilo tělo a vrátilo se až po několika minutách oživování), než se postavit této výzvě.

Psychologie rozlišuje dvě "kvality" této nejzákladnější lidské emoce a také, jak je zvykem mysli, jim oběma dala své "jméno": pokud víme, čeho se bojíme, říkáme tomuto pocitu strach. Kdo jej nezná a nemusí se s ním určitým způsobem potýkat? Jde o velmi nepříjemnou energii, které se každý chce nějakým způsobem zbavit, vyhnout se jí, utéct před ní, někam se schovat, nebo dokonce rovnou "utéct zdánlivě dokonale", do smrti těla. Přesto existuje ještě trošku silnější emoce tohoto druhu - pokud jenom cítíme, že se zoufale "čehosi" bojíme, ale netušíme čeho vlastně, mluvíme o úzkosti.

Jestliže strach vyvolává zcela konkrétní objekt prožívání a ten jej živí, úzkost bych charakterizovala jako ještě o další level zákeřnější, protože neznámá úzkost generuje následně strach z úplně jakékoliv skutečnosti, jakéhokoliv prožívání čehokoliv; i naprosté banality.

Tuhle nás pobavila mladší dcera, když nás (členy základní rodiny Faltýnkových, tj. otec, matka a dvě dcery) ve skupinové konverzaci na Viberu oslovila otázkou, zda víme, co je to trypofobie. Silně pochybuji o tom, tedy pokud nejste vzdělaní přímo v psychologii fobií nebo sami nejste rovnou takovouto "radostí" postiženi, že někdo z vás ví, o čem je řeč. Také jsme jen kroutili hlavami a museli si nechat vysvětlit (neb jsme evidentně všichni tuto cestu považovali za momentálně pohodlnější, než samostatně se namáhat s hledáním na internetu), "vo co tady, ksakru, go :-o?!"

Tak se na to mrknětě a divte se taky :-D....

Je to svícen, kdyby něco... Píše autor uměleckého dílka :-D. (Mimochodem, mně se to docela líbí :-D!)

A zde je komentář osoby, která se proti zveřejnění tohoto výtvoru vehementně vzpouzela :-D :

Tato ukázka realizované neznámé příčiny úzkosti je vskutku téměř absurdní, že? Ovšem jen do chvíle, než si vysvětlíme, kde se vůbec onen zde již konkretizovaný, totálně iracionální strach bere.

Samotné mi to došlo právě dnes v jednu hodinu ráno, když jsem zpracovávala svou vlastní neznámou, původem neidentifikovatelnou úzkost. Vždycky mi totiž naskakovala otázka, proč se, proboha živého, bojím naprosto obyčejných věcí, jako je třeba strach z toho, že nezvládnu vyluxovat a umýt podlahy v bytě, že se bojím pustit si na záda vodu ve sprše, jet někam mimo domov, že nezvládnu úplně základní úkony, bez kterých se člověk neobejde, prostě jako kdyby moje mysl nevěděla, čeho se bojí, a tak jednoduše tahala ty "konkrétní" strachy z přehršle možností obyčejného života jako králíky z klobouku. 

Kořenem problému je mysl ega, tedy mysl oddělená od vědomí Celku, neboli základní problém duality a existence lidské bytosti v jejím realizovaném prostředí. Toť ono biblické vypadení z Ráje (Jednoty), které je vlastně rozpadem celistvého JÁ a vznikem samostatně uvažujícího a názory si tvořícího, od Celku odděleného ega, konkrétně tedy jeho MYSLI.

Okamžikem tohoto rozpadu na "já" a "ti druzí" nebo také na "já" a "všechno kolem mě" se ujímá moci a větší či menší, až totální, nadvlády egoická mysl. Konstrukt sestavovaný po celé generace zkušeností skupiny (rodu, společnosti, národa), jak žít, jak se chovat, aby bylo tělo zachováno při životě, aby se mělo dobře, aby bylo milované, nebo také aby se stále snažilo o nějakou výhodu oproti "všemu kolem něho", protože jedině silnější přežije, vyhraje a má se fajn. Protože ovšem existuje v dualitě, zákonitě v něm vzniká opačná tendence k libidóznímu pojetí bytí - strach, že o to všechno přijde, že bude trpět v bolestech a nedostatku. A to ego v žádném případě nechce připustit. Proto se jeho mysl snaží udělat naprosto cokoliv, aby si udržela kontrolu nad svou existencí, kterou řídí dle "názoru", že jedině takto je to "správné" (potvrzené skupinovou myslí rodu, společnosti) a má proto šanci se ve společnosti ostatních (včetně celé přírody) prosadit, obhájit své čistě na sebe soustředěné zájmy.

A jsme doma... V jádru vzniku STRACHU, či ÚZKOSTI. Tato emoce vzniká z absolutního odporu egoické mysli vzdát se kontroly nad bytím vlastní osoby. Proto se člověk může panicky bát třeba pouhého náhodného shluku děr. Jeho mysl jej kdesi v hloubce vědomí ostře varuje, že pokud "neuvěří tomu", že jde o skutečné nebezpečí a ne pouhý stav mysli a její vyložený plezír, stane se cosi hrozného, hrozí bolest, snad dokonce i rovnou smrt. Polopaticky řečeno, egoická mysl je ochotná nabulíkovat nám cokoliv, jenom aby ona měla navrch, aby ona byla tím, kdo řídí celou zeměkouli a život na ní.

V tento moment mi celistvě (ne jen podle toho, co se píše a co se tvrdí jako mentální naučený program) došlo, že všichni duchovní Mistři, kteří dosáhli "probuzení" z egoického snu, mají naprostou pravdu, když tvrdí, že jedinou cestou k osvobození (tedy do Nirvány, do stavu trvalého klidu a blaženosti) je zbavit se nadvlády a diktátu egoické mysli. Prostě zbavit se ega. Realizovat "návrat" do Sebe-vědomého Bytí v rámci Jednoty Celku jedince, potažmo lidstva - všeho pozemského i kosmického. Protože Bytí má holografický charakter: v každé jednotlivosti je obsažen Celek. 

Když říkám, že mi to "došlo", nevyjadřuji se přesně. Ono se to spíš stále hlouběji prosazuje v Celku mé bytosti, když má navrch duše, ne ego. Kdo nezažil, nepochopí, kdo zkusil, ví, o čem mluvím :-).

No dobrá. Jenomže proč je někdy a u někoho (ne u všech, každý to má absolutně originálně a neopakovatelně individuální ve svém prožitku) tak příšerně těžké, až se to téměř zdá nemožné, přestat myslet v intencích názorů, zkušeností, tedy mysli ega. Proč je tak náročné uvědomit se zpátky v Celku, protože z oné Jednoty jsme "vypadli" pouze imaginárně, stále "v Ní jsme", jenom jsme na to právě díky vzniku oddělené mysli ega jaksi úplně zapomněli, usnuli jsme v pro někoho více, pro někoho méně temné noční můře?

Protože "uvědomit se ve své vlastní kosmické celistvosti" znamená připustit zcela nestravitelný fakt: že všechno je "dobré", všechno - myslete ÚPLNĚ VŠECHNO, tedy i to nejstrašnější, co si dokážete představit, je jen "takové, jaké to je". Že vždycky jde o nějak konkrétně se projevující energie (ať se v prožitku projevují příjemně či nepříjemně), které jsou ve své Podstatě jedinou existující univerzální substancí (tady se nejde vyjádřit žádným slovem, protože "tomuhle" název z důvodu absolutní univerzality nejde přidělit), v níž se realizují energie (a tím pádem i naše prožitky), které vnímáme jako příjemné, chtěné a vítané - tedy dobré, či potlačované, či nesnesitelné, odsuzované, zatracované, protože bolestné - tedy špatné, zlé. Přesně tak to totiž chce mysl ega, jenž tvrdě bojuje o svou vlastní samostatnou existenci. Dokonce je jí posléze šuma fuk i to tělo, které se snaží vší silou zachovat při životě, protože v její poslední instanci jej klidně obětuje, hlavně když ona si zachová svou vítěznou tvář. No jasně, protože smrtí těla nic nekončí, jenom se zjemňují, rozpadají hmotné energie, jemnohmotné "tělo" s jeho energiemi mysli, tedy ega, jde vstříc dalšímu zrození v novém těle. V materiální existenci s pokračující nutností výuky probouzení se ze snu nevědomého ega do plně vědomého Bytí v rámci Celku (čili všeho, co je, a koneckonců i ještě není, protože to existuje pouze v "podobě" dosud neuskutečněného potenciálu). Všechno je jen čistá, neposuzovatelná energie Prvotní Podstaty. Okamžikem, kdy ji egoická mysl rozdělí na dvě kvality - dobro a zlo - vzniká utrpení, a proto STRACH. Ego nechce být bezmocné vůči Celku, resp. vůči jeho "temné" části, jejímž obsahem je pro ni bolest, smrt, zánik. Chce-li se lidská bytost zbavit ega, musí přijmout s otevřeným srdcem a stejnou láskou - absolutním přijetím, všechno. Tedy i bolest, utrpení a smrt. Protože to všechno je JEDEN ŽIVOT, obsahující dvě navzájem protikladné základní energie jin a jang, v mluvě ega život i smrt jako stejné a rovnocenné, mající svůj zásadní význam v dynamice existence.

Jak bez chuti a bez zápachu zní takto slovně vyjádřená Pravda... A jak rozdílný je život, který známe... Mysl se chce bavit, chce drama, chce boj, chce vítězství! Proto se jí ze všeho nejvíc příčí takto celistvě žitá nudná Pravda Jednoty Celku. Je vůči ní naprosto bezmocná a ztrácí svou suverénní jedinečnost. Tedy tak to vidí ona. Pravda je totiž zase jen sjednocením obou polarit: drama i absolutní klid, běh času i statický jedině existující přítomný okamžik, dobro i zlo, příjemné i nepříjemné až nesnesitelné zároveň.

Tak. A teď to, lidské bytosti, žijte... Kdo nezkusil, netuší, jak mega náročný úkol dostal do vínku. Protože ale všechno má svůj protiklad, jestliže jí je předložen takovýto veleúkol, existuje k němu též náležitá veleodměna při "splnění", lépe řečeno "naplnění rovnou měrou". Návrat do Ráje, v němž neexistuje strach. Ale pozor! Neříká, že v něm neexistuje i utrpení, bolest a smrt. To všechno existuje dál, jenom jeho psychologická bolest zaniká spolu se zánikem egoické mysli, která rozděluje... Člověk bude i dál cítit bolest, bude umírat, jenom tím vším bude procházet bez utrpení způsobené myslí. Dojde tedy k osvobození na úrovni ducha, ne těla, aby bylo jasno. K tomuto osvobození může dojít jedině až po definitivní smrti těla, přechodně při dočasném a pouze částečném odpoutání se vědomí od těla. Ale ani tohle ještě netvrdím, že "je Pravda", protože strom života má nekonečné množství listů a snad si ani nelze představit roztodivné schopnosti těla u plně duchovně probuzeného člověka.

Ó, jak jsem byla naivní, když jsem si duchovními Mistry avizovanou blaženost představovala jako absolutní i při životě v těle...

To všechno je nutné trénovat. Jinak se nic nenaučíme, nic nepoznáme, neprobudíme se ve Vědomí Sebe. Jediná zaručená cesta vede tedy skrze všechno to, co jsme doposud tak vehementně odmítali prožívat... Dokud železný zvyk ega všechno hodnotit a rozdělovat nezanikne spolu s jeho myslí.

Přesně tohle je Pravda, kterou ještě stále určitá část mne vší silou odmítá přijmout a žít. A pak se tady jedna diví, že jedna její část extrémně silně touží po něčem, co ta druhá naprosto odmítá uznat. Jak by to mohlo ale být jinak v naší dualitní realitě??? Všechno existuje současně, je nutné povznést se v žijícím a někdy i trpícím těle na úroveň ducha, duše, v jejímž mateřském základu vládne trvalý klid a mír.

Tolik k mému neustálému, pořád ještě i přes desetiletí tréninku, odmítání žít to, co mi bylo dáno... :-D. Kdo si troufá, ať hodí kamenem.


TOPlist