Jsme-li k tomu připraveni, Život po nás chce, abychom přijali nepřijatelné

01.03.2020

Eckhart Tolle říká: "Je-li vaše situace nesnesitelná, musíte ji přijmout, chcete-li překonat svou nevědomou rezistenci, která tuto situaci udržuje při životě."* Hned, když jsem před lety četla tuto větu poprvé, bytostně jsem v sobě cítila naprostou rezonanci: "ANO, tohle funguje i pro mě."

To jsem ale ještě vůbec netušila, co mi ono naprosté souznění přinese :-D...

Život - Bůh nerozděluje energie na "dobré" a "špatné". Jsou to prostě jeho energie a basta. Miluje je (tedy přijímá a nechává pracovat zcela bezpodmínečně, bez jakéhokoliv hodnocení) všechny bez rozdílu, protože jedině kontrast mezi nimi zaručuje dynamiku, možnost tvoření a poznávání, jak co vypadá a funguje. Pro bytost, která je nadaná schopností uvědomit se v Jednotě se vším a která má z pozice této výsady privilegium tvořit svůj vlastní "svět", řídit "chod své existence", však zároveň existují také stejné hranice - vše, tedy síla obou protikladných energií v Celku, musí ve výsledku zůstávat v rovnováze; vítězstvím jedné strany by se Celek rozpadl. I toto železné pravidlo ovšem je opět potvrzeno i zpochybněno výjimkou, a tou je síla Lásky. V úplně nejposlednější a nejvyšší instanci vše drží pohromadě energie, která si nenárokuje žádnou moc (ženská, pasivní, přijímající), a právě proto ji má všechnu... Bůh je prostě jeden nekonečný fascinující paradox.

Říká se, že člověk je božská bytost, nadaná stejným potenciálem jako sám Bůh. Každá výhoda ovšem "něco stojí". Chce-li tedy člověk jako Celek žít v míru sám se sebou, nebo dokonce jenom žít, musí udržovat alespoň podobnou rovnováhu energií. Jinak se mu stane to, co se stalo mně, a děje se tak více méně každé nevědomé** bytosti: začne trpět převahou jedné z energií. Co si budeme povídat! Vůbec to nemusí být nedostatek a strádání... Uvědomte si, kolik lidí zabil přepych, bohatství a úspěch "ve světě" (tedy ve společnosti), pokud jim chyběla láska ke všem vlastním energiím. K tomu stačí velmi málo: jediná myšlenka vytvářející emoci strachu, odporu nebo nadměrného osobního chtění, kterou jsme v sobě potlačili, protože nás naučili, že bojí se a nic nemají jen slabí a bezmocní.

Takováto nevědomá bazální myšlenka typu "nejsem dost dobrý/á, abych si zasloužil/a" je velice nepříjemná, protože vzbuzuje strach o život. Je tedy systematicky zaháněna a tlačena do hlubiny nevědomí, tzn. mimo naši vědomou pozornost. Protože jsme ale božské bytosti, my sami jsme holografickým obrazem Celku Boha (každá buňka obsahuje Celek - informace o genetice jednotlivce), nic se v nás nejenom že neztrácí, ale právě to, co nechceme vidět, nás časem začne mučivě urputně nutit k přímému pohledu pravdě do očí. Ono to chce být uviděno, s Láskou přijato a prožito (jeho energie se musí vybít - transformovat v přijetí - ve vědomém prožitku). Teprve pak to ztrácí svou zhoubně jednostrannou moc. Negativní v systému sice zůstává, ale protože je bezvýhradně přijímáno, je po právu a spravedlivě uznána a uctěna jeho síla, mění se z vlka v beránka. Nikdo a nic přece nebude investovat svou energii tam, kde nemusí bojovat o uznání své síly, o samu existenci a úctu, která dává vše, co je třeba, ne?! Stejná "taktika a strategie" Jednoho Bytí jako v Bohu.

Proč jsem konkrétně vyzvedla jednu jedinou ničivou myšlenku? Právě ona je totiž kořenem veškerého zla, nedostatku, utrpení a marného boje o přežití u naprosto každého nevědomého člověka.

Co si vzpomínám, vždycky jsem trpěla pocitem, že "nejsem dost dobrá", protože moji rodiče sami byli v nitru sebe nešťastní a trpěli tímtéž hlubokým nedostatkem Lásky k Sobě. Jak by mi tedy mohli předat cokoliv jiného, tím spíš, že sami mohli dávat jedině to, co dostali od předků. Protože sami nebyli schopni jakékoliv niterné meditační práce a tím pádem sebepoznávání, měli jen jediné: STRACH, který je oba nakonec připravil o život nejspíše daleko dřív, než bylo v jejich možnostech.

Otec byl nesmírně silný, ale také obrovsky vnímavý a citlivý člověk. Tím hůř pro něj... Nenaučil se poznávat a pracovat s potlačenými energiemi strachu a ten jej přivedl na posledních pár desetiletí života do psychiatrické léčebny, kde se jakž takž cítil v bezpečí, protože tam byl zbaven nutnosti stát na vlastních nohou a brát za sebe a své činy odpovědnost. Před tím se ale dvakrát pokusil o sebevraždu, neúspěšně. Chtěl následovat vzor svého otce, který se v ložnici našeho domu střelil mysliveckou puškou do hlavy, ale neměl pušku. Maminka ho vždycky ještě včas našla a zasáhla.

I maminka byla nesmírně silná, avšak hluboce citlivá bytost. Její potlačená hrůza spočívala ve strachu z fyzické nesoběstačnosti a smrti těla. Jak by mohla uniknout, když od mládí byla přítomna nesmírnému fyzickému utrpení v rodině (její babička, matka matky, měla zřejmě polyartritidu, která při tehdejší absenci jakékoliv léčby přerostla v celkové ochrnutí. Několik let jen ležela a musela být obsluhována. Maminka jako dospívající se o ni zpočátku starala, ale pak u ní nemohla zůstávat přes noc, protože se strašně bála - nejspíš právě této manifestace bezmocnosti lidského těla. Aby toho nebylo málo, v asi patnácti či šestnácti letech onemocněl rakovinou plic její padesátiletý tatínek. Když bylo jasné, že už se nic nedá dělat, poslali jej z nemocnice do domácího ošetřování a na dožití. Maminka mu píchala morfium a celkově se o něj starala (to jí bylo sedmnáct). Už byla starší, musela to vydržet... Tento zoufale potlačovaný strach z bolesti a bezmocnosti těla, po níž následuje jedině smrt, ji nakonec připravil o rozum i život. Poslední leta začala trpět stařeckou demencí, padala na zem v drobných ztrátách vědomí, což s sebou přinášelo menší, ale také vážné úrazy. Když pak jednou ve své garsonce spadla (zrovna se rozhodla, že se přes můj zákaz sama osprchuje) a několik hodin ležela nahá a totálně bezmocná, neschopná se dovolat pomoci, dostala se do šoku, z něhož se již nedokázala vzpamatovat; přesně po týdnu zemřela. Bylo jí však dopřáno velké Milosti, protože zažila "život po životě" (v nemocnici upadla do klinické smrti, ještě ji úspěšně resuscitovali). V opojení nadšením, vůbec jsme ji tehdy nepoznávali!!!, druhý den prohlásila: "Jestli takhle vypadá smrt, tak můžu klidně umřít." Bohužel do dvou dnů opět upadla do hluboké nevědomosti a zapomnění... Čtyři dny po tomto zážitku zemřela.

A teď si vemte svoje vlastní původní rodiny, rodiče, prarodiče, předky a jejich osudy. Asi těžko někdo z nich žil vyrovnaný život v čisté Lásce k sobě... Ani oni vám nemohli mnohdy dát patřičný pozitivní vzor, podle něhož byste si vybudovali stejný přístup k vlastnímu životu. Musíme tedy brát to, co je. A dělat to, jak pravil tehdejší klasik manželské poradny doktor Plzák ve své komedii Cesta do Rokycan ústy Vladimíra Dlouhého v roli syna hádajících se rodičů, dokonce "rád rád" ne "nerad rád" :-D.

Abychom ale vůbec mohli "brát to, co je", musíme si dovolit vidět pravdu o svém potlačeném strachu. V tom je největší úskalí a výzva našeho života. Je třeba učit se meditačně pracovat, tedy vnímat své pocity z pozice nezaujatého odstupu Vědomí, kterým Jsme. Naše vědomá pozornost pak léčí všechnu bolest světa, protože dovoluje sebevyjádření i těm nejbolestnějším energiím v nás, jejich pochopení v souvislostech, láskyplné přijetí a tím pádem transformaci ničivé slabosti v nekonečnou Sílu Poznání.

Pro mne, jak to zatím sleduji, přišel čas vypořádat se s kořeny bazální myšlenky a její emocí: "Já sama, ve svém pravdivém sebevyjádření, nemám šanci uspět a přežít v této společnosti, protože ona se ze všeho nejvíc bojí právě pravdy, která mně dává sílu ke všemu, co se děje." Už jako dítě jsem proto zabila i já v sobě tuto schopnost vidět pravdu v sobě, a proto i v ostatních, protože jsem nemohla vydržet tlak strachu ze všech stran (pochopitelně genetickou emoční paměť těla nevyjímaje). Bylo dáno, že se tak má stát. Musela jsem zapomenout na svůj niterný způsob vyrovnávání se s Existencí, neboť byl pro ostatní naprosto nepřijatelný. Zbavila jsem se tak jediné pro mne možné, protože smysluplné, možnosti žít spokojený, naplněný život na vlastních nohou.

Musela jsem zapomenout - abych byla silou nezměrného utrpení donucena začít si zase vzpomínat, obnovovat schopnost vědomého odstupu od vlastních energií; tedy umění přijímat všechno co je s Láskou, tím pádem s její transformační silou.

Nejvyšší Celek (Bůh, Život, Bytí) všechno zařídil detailně vymakaně. Nechceš nebo nejsi schopen vidět, co před sebou skrýváš a odmítáš? Druzí ti to ukážou jako v zrcadle. Tak si přitahujeme do svých životů přesně lidi, kteří nám budou dělat ze života peklo :-D. A my musíme přijímat nepřijatelné, protože jinak se z toho svrabu nedostaneme. Ani vnějšího, ani vnitřního. Jeden bez druhého totiž neexistuje. Vnitřní zlo vytváří zlo v našem okolí. Pak nemá svět vypadat tak, jak vypadá. Lidé začínají šílet, nemocnět, utíkat do jiných zemí, umírat předčasně, protože je zabíjí ne "ti druzí", ne "jejich vnější situace", nýbrž jejich vlastní vnitřní agresivita zrozená ze strachu, že nejsou dost dobří a musejí se ohánět, aby přežili.

Články v tomto blogu (pokud je tu někdo poprvé, vězte, že jej píšu a mažu už čtvrtým rokem) se vracím sama k sobě. Učím se prezentovat se otevřeně taková, jaká právě jsem, ať už jakákoliv. Učím se přijímat za sebe odpovědnost a nést následky svých činů s hlavou vztyčenou a Silou v Srdci. Cítím pokroky v práci s vnitřními energiemi. Co se mi však zatím nepovedlo? Skloubit ducha a "vnější" hmotu... Zjišťuji, že mám nekonečný strach z vnějšího světa, z konkurenčního chování, protože moje pomalu narůstající s(S)ebedůvěra mě nutí vyjít s kůží ještě víc na trh. Nutí mě do toho, co jsem již při svém narození odmítla - postavit se "vnějšímu světu" čelem a najít v něm své místo. Vždycky jsem si říkala, že nakonec je pro mne socialismus výhrou, protože mě nutí jít do zaměstnání. Kdybych se měla postarat sama o sebe, jsem mrtvá žena :-D. Jenže osud mi ukázal, že jsem ze všeho nejvíc mrtvá žena právě tehdy, když odmítám převzít za sebe odpovědnost, když se ze strachu, že sama nejsem dost dobrá, utíkám do zaměstnání (a k zaměstnavatelům), která mě ničí na duši i těle. Musela jsem se podle toho zařídit.

Nyní stojím před úkolem postavit se čelem svému strachu "z lidí, kteří se bojí pravdy tak, jako jsem se bála já - šíleně!",i "z konkurence", která je v mých přemrštěně sebekritických očích vždycky lepší a úspěšnější než já... Nejsem osvícená a netuším, jestli kdy vůbec budu, ale velice stojím o věčný klid bez ega a udělám všechno, co je pro takovou možnost nutným předpokladem. Zbytek je na Vyšší vůli. Jedno je ale jisté už teď: tělo je nedílnou součástí, vlastně přímo výtvorem ducha, je jeho nástrojem v hmotném světě. Proto se nadále uvidí, do jaké míry se mi daří zvládat svůj vnitřní strach z pravdy i konkurence, protože právě vnější svět mi zcela jasně ukáže (tak, jako to dělá celou dobu) stav mých niterných energií :-). Zatím jsem bojovala (podotýkám, že úspěšně, šlo totiž do tuhého) o zachování těla. Prostor se rozšiřuje, budu se učit nejen "zachovat tělo", ale "dovolit mu jít dál na vlastních nohou" mezi ostatními lidmi.

* TOLLE, Eckhart. Moc přítomného okamžiku. 1. vyd. Praha: PRAGMA. 1999. 178 s. ISBN 80-7205-839-8. Str. 163

** "Nevědomý člověk" - vůbec netuším, do jaké míry je mezi lidmi rozšířeno vědění, co tento pojem obnáší. Kdybych měla soudit podle sebe kdysi, neví to skoro nikdo... Pod pojmem "nevědomý" jsem byla schopná vidět člověka "hloupého", na víc jsem neměla. Nic však není dál od Skutečnosti než obsah těchto dvou pojmů od sebe: hloupý a nevědomý. První termín se vztahuje k mentální inteligenci, ke vzdělanosti rozumu; druhý se vůbec netýká mentality, nýbrž vypovídá o úrovni vědomí Sebe v sobě, o schopnosti uvědomovat se jako duch, vědomí v těle, které je trvalým klidem a je schopno být pozorovatelem jak všech "ostatních" v Sobě přítomných energií pocitů, myšlenek, těla, tak i sama Sebe.



TOPlist