Je to šílené…

26.01.2021

Začínám se prohrabávat k prameni svého obřího chtění. A řeknu vám, je naprosto šílené, jaké důvody v sobě nevědomá lidská mysl může vytvořit.

Vždycky jsem si myslela, že jsem jenom tak vrcholně ctižádostivá a ambiciózní, když po sobě chci "cosi (netušila jsem CO?) fakt velkého". Zároveň jsem nechápala brutální sílu strachu z možnosti, "že toho nedokážu dosáhnout", že "to" nezvládnu, což bude definitivní konec. To jsem tak neskutečně vrcholně namyšlená, že jsem si zadala nedosažitelný cíl? Abych byla výjimečná a oceňovaná druhými?

Pravda je nakonec nejspíš úplně někde jinde.

Moje přímo mamutí snaha do dosažení "čehosi" plyne z velice jednoduchého, ovšem současně jasně logického závěru mysli, která se ocitla v situaci, jakou ještě nikdy nezažila a neměla s ní žádnou zkušenost. Stalo se přesně to, co jsem tady popisovala v minulém článku: jako téměř každý člověk (nikdy nic ve stvořeném není dokonalé a věčné) jsem "se rozpadla" na dvě části v rámci duality naší reality. Z jednotné Mysli Světové se oddělila nevědomá mysl ega. Vše se stalo v rámci většinového omylu zakódovaného v lidském zrození, tedy z Vyššího Záměru Božské Jednoty. Cílem je totiž zviditelnění existence dvou protikladů v zrcadle kontrastů a úkol uvědomit si tento rozpad a nastolit opětovnou Jednotu energií Celku Vědomí jednotlivé holografické části (lidské bytosti) v rámci Celku Univerza. Proto jedinec spadající do oblasti tohoto Záměru nemá žádnou šanci vyklouznout z chapadel pádu do nevědomosti. Bohužel, značně dlouho trvá, než je ochoten připustit, že se tak stalo ne "za trest", ale právě naopak. Jde o výraz nejvyšší Hodnoty, kterou byla lidská bytost obdařena - schopností rozpadnout se na dva protiklady a přitom si uvědomit, že Celek zůstal nedotčen. Jen je potřeba najít způsob, jak se v něm zase sjednotit, aby se "kruh Ouroborose" uzavřel. Během tohoto hledání se tak máme možnost seznámit s nejrůznějším, téměř nekonečným množstvím "druhů" energií v jejich protikladných polaritách a jejich vzájemných vztazích, k nimž musí zákonitě docházet v rámci dynamiky vývoje Vědomí jednotlivé Části Celku - odtud onen minule zmiňovaný "boj dobra se zlem", například (protože ke své škodě protiklady neoznačujeme jen jako "dobro" a "zlo", jejichž sjednocením je Láska - což opět téměř nikdo nevidí a neuznává, ale také jako třeba "noc" a "den" - zajímavé je, že i slovo den ve smyslu jednotky 24 hodin v sobě obsahuje obě kvality!).

Když se tedy vrátím k úvaze nad svou osobní silou chtění čehosi dosáhnout, musím konstatovat (po dnešním plynutí vhledů v meditaci), že důvodem není ani tak ctižádostivost ukázat svou sílu - ta zde byla na počátku (proto se možná člověk dostává do situace rozpadu, aby měl možnost "uvidět" i druhou stranu mince: absolutní podřízenost Celku), nýbrž teď už dosáhnout vykoupení z pocitu viny z tak troufalé, "puberťácké" počáteční ambice. A zase jsme u zrcadla: každý ví, jak pro dospívajícího se najednou rodiče stávají těmi staromódními a ustrašenými, kteří jen poučují, tlačí do mantinelů jakýchsi neokecatelných pravidel a zákonů, přičemž on sám cítí obrovskou sílu své mladosti, potenciál možností a všechno chce uplatnit teď hned. Aby druzí viděli, jak jsou ti staří mimo mísu, a jak by bylo lepší, kdyby uvolnili tvořivý prostor entuziasmu mladé generace: "Však my ten vývoj zase posuneme výš ke hvězdám."

A ono to tak vlastně je. Říká se tomu evoluce (nebo někdy revoluce) :-D... Každá další generace se učí z chyb svých předchůdců, aby nadělala nové, vývojově vyšší "chyby" a byla tak nucena se z nich sama poučit v další generaci (u těch nejvyspělejších ještě v rámci svého vlastního "stárnutí"). A to se bude dít tak dlouho, dokud potřebné procento lidstva nedosáhne uvědomění Sebe v rámci SEBE, čímž dojde k efektu sté opice a lidstvo se probudí jako Celek. Teda možná... Jak říkávala naše dcera, když byla malá a nahrávala si vlastní příběhy na magnetofon :-). Protože stále jde jen o spekulace jedné mysli, která se zatím ještě pořád nespojila v Jedno s Myslí světovou, pouze je jí umožněno (snad, možná, kdo ví?) nahlížet za roh, kam ostatní vidět nechtějí, protože se bojí, co tam na ně hukne.

No, a když je někde pocit viny a touha ji nějakým způsobem "splatit", vymazat, vykoupit se, je nad slunce jasné, že takovou snahu musí (dle zákonu o zachování rovnováhy) nutně doprovázet strach z toho, že se to nepovede - a že "tam", "zpoza rohu", kam zatím není vidět (tedy po smrti těla), vybafne nějaký šílený trest.

Najednou všechno do sebe zapadá. Jednoduché, což?

A šílené až na půdu, když takto někdo žije. Jestli se tomu teda vůbec ještě dá říkat Život. Jestli tohle není spíš už tím biblickým peklem... Aspoň mně to tak rozhodně připadá. Kde jinde by pak existovalo, když všechno je JEDNO, život i smrt jsou jedním Životem - Bytím?

Myšlenka je energie. Světová mysl stvořila Vesmír se všemi jeho dimenzemi a "světy" i jejich případnými obyvateli. Je zákonité, že i její podmnožina - nevědomá mysl ega - tvoří! To, na co myslíme vědomě i v rámci hlubokého nevědomí, protože odtud jsme tím ovládáni ve svých vědomých myšlenkách i nevědomých reakcích a činech, je TVOŘIVÁ SÍLA ŽIVOTA, který se tak realizuje a koná. Je tedy z hlediska Celku úplně jedno, jestli chvíli převládá tvorba jedné nebo druhé části Celku Světové mysli. V rámci zákona rovnováhy se vždycky následně dostaví opačný ráz, který vše uvede - zatím bohužel ne do žádané rovnováhy, ale do dalšího extrémního vychýlení a tím přiblížení k opětovnému pádu do protipólu. Nepřipomíná vám to něco? Není tohle definice cítění člověka, kterému se, když už se má určitou dobu fajn, chtě nechtě začnou vkrádat myšlenky strachu, že "tohle může jednou skončit a všechno se zhroutí v nějakou ztrátu". Protože taková je lidská zkušenost s dualitou...

Jak z tohoto začarovaného negativního kruhu, jenž je protikladem ke Kruhu Jednoty, ven?

Jestliže mysl stojí za vší tvorbou - negativní i pozitivní - bylo by asi logické zaměřit se na vnímání té strany Mysli, která ví, co je prospěšné pro Celek jako takový - tím pádem pro každého jejího jednotlivce. Co to znamená? Prostou věc, o níž mluví všichni velcí Mistři ducha světových dějin i současnosti: realizovat klid mysli. Čímž pochopitelně myslí klid nevědomé mysli ega a soustředění se na poslouchání - vnímání, cítění - a plnění instrukcí Mysli světové, která tvoří zásadně ve prospěch Celku. No, a toho lze dosáhnout jedině jednou cestou: sjednocením, uznáním, přijetím obsahu protikladů, při současném zachování jejich charakteristik, kdy negativní (myslím tím od Celku oddělené, sobecké) nejsou podporovány a nechávají se v latentní, nestvořené části Prostoru. Po lopatě řečeno - chce to maličkost: vzdát se vlastní vůle ega, protože ta je absolutně sobecká a nedokáže myslet na nic jiného než na ohraničený osobní prospěch. Vzdát se vlastní vůle a nechat se vést Vůlí Celku. Pak není co řešit. Všechno se bude dít přesně tak, jak to má být.

Ostatně - není to tak už náhodou i teď? Tedy POŘÁD? CELEK BYTÍ je ve stálé ROVNOVÁZE a JEDNOTĚ. Jinak by se úplně všechno, celý náš vesmír, zhroutilo. Jak říkají buddhisté - každá sněhová vločka padá přesně a neomylně na předem určené místo...

Jak se tedy postavit v našem každodenním životě k mysli, aby se sjednotila a přestala tvořit stále se střídající extrémní skutečnosti? Fígl spočívá ve schopnosti přestat hodnotit, tedy přestat rozdělovat (energie, všechno, co se děje) na "dobře" a "špatně". Protože jakmile dochází k diferenciaci energií v mysli, zákonitě dochází i k tvorbě extrémní skutečnosti (štěstí - neštěstí, válka - mír, hojnost - nedostatek, zdraví - nemoc). Všechno brát "takové, jaké to je", bez emočního hodnocení mysli.

Jenže to se nepovede (alespoň ne většině, I když výjimky existují - viz. Eckhart Tolle) v jednom okamžiku, ani ze dne na den, dokonce ne ani z roku na rok. Síla zvyku myslet v dualitě, neustále každičkou skutečnost hodnotit jako "plusovou" nebo "mínusovou" (což si mnohdy, spíš většinou ani vůbec neuvědomujeme!) je v člověku zažraná do morku kostí, resp. do genetické paměti těla ve hmotě a do hlubiny nevědomí v jemnohmotném prostoru bytosti. V podstatě jde o zcela "novou mentální dovednost", kterou je nutné POZORNĚ = VĚDOMĚ a soustavně, trpělivě a cílevědomě trénovat jako jakoukoliv jinou (smyslovou, tělesnou) dovednost. Jinak se nic nezmění. V této fázi hraje prim vědomá vůle (tedy vůle ega! - Opět důkaz jednoty protikladů. Bez vědomé vůle ega se na cestě neobejdeme!). V poslední fázi ale i ona bude muset padnout a rozplynout se, protože už se stane nepotřebnou, ba přímo kontraproduktivní. Asi podobně, jako jsou odhozeny vyhořelé palivové stupně, jakmile raketa dosáhne oběžné dráhy. Jak fascinujícně je všechno propojené - vývoj zatím teprve pracuje na řešení, které by "nezanechávalo na oběžné dráze vesmírný odpad" - úplně stejně, jako člověk se teprve učí, jakým způsobem se vzdát vlastní vůle, aniž by z ní zůstal překážející a nebezpečný kosmický odpad.

Že to je možné, by vám asi nejspíš vysvětlili duchovní Mistři, kteří byli svědkem transformace veškeré hmoty člověka ve světelné tělo. Což zase jenom nahrává mému vlastnímu připodobnění lidské bytosti k nestabilnímu pozitroniu a jeho schopnosti anihilace, viz. níže

Všechno neviditelné má svůj obraz ve hmotě. Neexistuje, aby cokoliv zůstalo skryto. Stačí jen chtít a naučit se pozorně vnímat. Ve vlastním zájmu. Každý může totiž pracovat jedině sám pro sebe. Teprve tento výsledek se bude odrážet (a děje se tak neustále, proto svět vypadá tak, jak vypadá...) ve hmotě práce pro "druhé". Zrcadlo je holt zrcadlo.

P.S. Nepochybuji o tom, že se najde celá řada "vědeckých" mozků, které dokáží okamžitě vyvrátit cokoliv z toho, co jsem zde zmínila jako hypotézu. Jak je to SKUTEČNĚ, si stejně musí objevit každý sám pro sebe: možností je nekonečně mnoho a přesto jenom JEDNA - paradox boha.



TOPlist