Je fascinující, k čemu se člověk dokáže namotivovat (když už zřetelně cítí, že nikam neuteče ani se neschová)

14.12.2020

Byly doby, kdy jsem si proces svého sebepoznání představovala jako Hurvínek válku. Makala jsem jako divá, tento cíl se pro mne stal jediným smyslem života, protože v tom, co jsem žila už to nešlo vydržet - stála jsem před volbou: smrt, protože tělo už neunese další nápor stresu a příšerné frustrace, nebo vlastně stejná volba v bleděmodrém - smrt toho, co mě tak detailně ničí v mysli, aby se duše i tělo mělo znovu sílu nadechnout a žít v tomto těle dál.

Jenže tato volba, resp. existence takové možnosti, je jednou z nejnepochopenějších, protože vzbuzuje největší strach z neznáma, v němž se může stát naprosto cokoliv; dokonce i ona smrt těla. 

Ovšem - je zde jeden naprosto zásadní rozdíl, jenž z dané volby nedělá obyčejný přestup z deště pod okap! V druhé možnosti je bytostně cítit velká, dokonce převeliká šance na nalezení, objevení stavu, v němž vládne všeobecný klid a mír. 

Dostáváme se tak ale k dalšímu zašmodrchanci spirituálního hledání sama Sebe. Tento všeobecný klid a mír, osvobození se od strachu, vyžaduje jednu naprosto zásadní maličkost: dostaví se jedině tehdy, když člověk celistvě pochopí (myslí - intelektem, srdcem - emocemi i nastavením energií těla, k čemuž dochází vlastně na základě zvládnutí mysli a tudíž emocí), že vysvobodit se ze svázanosti podmínkami, v nichž se nalézá, může jedině tím, že přijme skutečnost takovou, jaká je. Tedy že přijme vlastně to, co odmítá, a dokonce i to, co odmítá jako zcela naprosto nepřijatelné...

A je tu další problém mysli: většina lidí, když už neví, kudy kam, řekne si, tak teda jo. S tím nic neudělám, musím trpět, protože tohle změnit nedokážu, nejde to, není mi to dovoleno, podmínky jsou nekompromisní. A "smíří se" se svým osudem. No, on si to namlouvá, že se smířil; ve skutečnosti totiž spíše rezignuje a bezmocně trpí dál.

Tak. A právě tady je ten zakopaný kámen pes, vlastně spíše kámen mudrců!!!

Je totiž zásadní rozdíl mezi rezignací, smířením se s tím, co nelze (mnohdy jen zdánlivě) změnit s nevědomým útrpným snášením toho, co je, a uvědoměním si vnitřní síly svého skutečného celistvého Já, které je si vědomo své Podstaty, a jako takové ví s totální jistotou, že unese všechno, co mu přichází do cesty, protože to všechno je tvořeno z "energie", která v sobě spojuje všechno v jeden celek, čímž je tím míněno všechny protiklady. Zaniká tak zvyk mysli hodnotit, soudit a posuzovat záležitosti a energie jako "zlé" a "dobré". Najednou existují jenom čisté energie, které se projevují určitým specifickým způsobem a jsou tak schopny vytvářet dynamický pohyb, vývoj, různorodost, nekonečnou pestrost všeho, co existuje. Dokonce i na jejich věčný a nekonečný "souboj o moc" je najednou nahlíženo jakoby z nezúčastněné výšky vědomí, které ví, že jde pouze o "hru", aby se cosi dělo a z tohoto dění se dalo zjišťovat, jakých možností se lze dočkat ve výsledku nebo i jen v procesu.

Když jsem tohle četla kdysi před více téměř třiceti lety, představovala jsem si, jak je pak člověku dobře a fajn, protože jej nic nebolí, všechno má na háku, nic jej nezraní, protože si vůbec nic nezabírá a nepřipouští k tělu.

Ó, jak velmi přesně jsem to vnímala, a současně jak zásadně hluboce jsem se mýlila. Tedy alespoň co se procesu, který má člověka do této nirvány dostrkat, týká.

Aby bylo možné spočinou v klidu a souznění se vším, co je, je nutné nejprve zpracovat "to, co už zde je". Neboli každý si musí sníst to, co si sám navařil, ať je to sebetrpčejší a sebeodpor-nější. Tolik k onomu již výše zmíněnému "přijetí nepřijatelného". Zákon fyziky už sám o sobě ukazuje, že vytvořená energie se nikdy nikam neztratí, nezanikne, lze ji jedině přeměnit na jiný druh. A protože všechno, co je, je výhradně čistá energie (jenom se různě projevující navenek), je jasné, že oné "již potenciálně existující energie" je v Podstatě Bytí, Univerza, Boha, nekonečně mnoho, prostě proto, že nic jiného není. Máme jedinou šanci, jak s ní pracovat: jako staří alchymisté - hledat vyváženou pozici bytí v rámci existujících a nikdy nezrušitelných protikladů (jin a jang).

Aby taková pozice byla nalézána (dokud existuje ego, nelze říct jednorázově nalezena; i když výjimky potvrzují pravidlo - viz životní příběh E. Tolleho), je nutný empirický přístup, tzn. všechno své prožít na vlastní kůži; ať je to jakékoliv "chuti". A to lze jedině z nadhledu vědomé pozornosti, která si uvědomuje onu jednotu protikladů jako mateřský základ, z něhož a v jehož Prostoru (tento prostor vnímáme jako dejme tomu vnitřek těla - toť ono "nitro" lidské bytosti) se teprve zásahem paprsku vědomé pozornosti, vůle, tvoří skutečnost, kterou prožíváme. Zároveň je nutné cítit, že i tato skutečnost je pouhým stavem mysli, na který se dá pohlížet z "poza rohu", čili vědomou pozorností s vyřazením přemýšlení a hodnocení daného dění. Vnímán a pozorován je jen čistý "pocit" energie, která se nějak projevuje.

Proto mi už před lety blesklo uvědomění: "Jsem světlo, které léčí všechnu bolest světa." 

A už je tu další špek... Okamžitě mnoho lidí namítne, že "čemu věnuji pozornost, to sílí". Ano, tak to je. A proto když mám strach a věnuji mu všechnu pozornost své EGOICKÉ MYSLI, je se mnou ámen, protože strach tímto způsobem jen posiluji a on roste a roste, až třeba prostřednictvím stresových hormonů dokonce zabije tělo. Stejně tak bolest nebo cokoli jiného (i příjemného!). Pokud je tomu věnována pozornost plně svázaná s myšlenkovým procesem, který ji dál živí, lék se mění v čistý jed. Polopaticky řečeno, pokud při onom prožívání propadám dalším katastrofickým scénářům mysli nebo naopak nadšené tvorbě a plánování, nechávám se strhnout myšlenkovým proudem a jím provázenými pocity, úplně zapomínám, že jsem vlastně vědomím, v němž se toto drama pouze odehrává a toto vědomí je jeho divákem, pozorovatelem či svědkem (vyberte si dle chuti, co se vám líbí).

To druhé by nebylo až tak špatně, protože o to všichni stojíme, že jo. Jenže je zde další past v podobě nejhlubší díry na mamuta ega, v níž, jakmile je do ní lapen, se může jedině umlátit k smrti o její strmé a nezdolatelné stěny (z tohoto pohledu tedy stejně nakonec "všechny cesty vedou do Říma" - lépe řečeno k probuzení z matoucího omylu ega): je to právě onen nezničitelný fakt existence DUALITY našeho světa, pozemské dimenze. 

Aby celek mohl existovat a nezhroutil se převahou jedné z vládnoucích stran (pro názornost řekněme třeba dobra nebo zla), musí v něm existovat samoregulační proces neustálého vyvažování směrem k rovnováze obou polarit. Takže jestliže někdo žije v neustálém "HI" stavu nadšení, plodnosti, tvořivosti a hojnosti, zákonitě časem musí přijít ledová sprcha s krupobitím, která tuto dočasnou idylku rázně srovná do latě (i když někdo nakrásně žije celý život fajn, ale nevědomě, nepoznal, čím je ve Skutečnosti, čeká ho tento pád v některém z dalších životů). Proč? Protože i ona má své existenční a zcela nepopiratelné právo se projevovat - protože už tady existuje její latentní potenciál; a každý latentní potenciál chce být uznán jako vhodný k použití a využití své síly. Nebude se tedy ptát na náš souhlas, zda, kdy a jak se má projevit. 

Existuje z téhle šlamastyky cesta ven? Zdálo by se, že vlastně ne. Podle výše popsaného jde o neustálý proces bolesti a slasti, zrození a smrti s určitým mezičasem existence.

Přesto člověk, který je k tomu již náležitě připraven cítí, že tohle není "celé" vysvětlení, že existuje PROSTOR, v němž je totální neutralita, tedy láska, jak s oblibou říkáme, která nechává, netknuta ničím, volný prostor k vyjádření se všemu. Takový člověk nastupuje na cestu "hledání Pravdy", jak se slovně vyjadřuje všechno, co člověk musí prožít, vstřebat, zpracovat - transformovat, pochopit v souvislostech, aby se dohrabal skrze větší či menší zával nevědomého posuzování a odsuzování mysli ega*.

Každý má k dispozici takový "materiál" ke zpracování, jaký přesně pro toto zrození v těle potřebuje. Někdo jej má snesitelnější, někdo si zavařil pěkně hustě, protože mu byla dána zároveň adekvátní síla k takové sebepoznávací práci.

Moje bytost si zvolila druhou variantu... Proto po téměř třiceti letech zpočátku stále marného hledání, zkoušení a opouštění nefunkčních přístupů (neb jsem začínala od totální nevědomé nuly a v mé blízkosti nebylo nikoho, kdo by mi napověděl, co vlastně vůbec hledám), celkem třinácti letech meditační praxe, z toho posledních sedm letech poustevnického pohroužení do sebe, kdy všechnu pozornost musím věnovat doslova záchraně života v tomto těle, vidím stále jasněji, jak zásadně se liší rýsující se realita Pravdy od mé původní naivní egoické (esoterické) představy o ní... Na druhou stranu ale vnímám, že Skutečnost přesahuje všechny mé dosavadní názory o tom, jak to v tomto světě funguje a stává se tak pro mne největší výzvou, jakou jsem mohla být poctěna (i když tuto čest většinou prožívám se skřípějícími zuby, abych se vůbec přinutila k onomu vědomému pozorování s odstupem od hodnocení toho, co žiji, v mysli ... :-D... :-( ).

Alespoň teda v mém případě, vzhledem ke genetické zátěži, kdy děda to nedal vůbec a ustřelil si hlavu loveckou puškou, otec se dvakrát sebevraždil (vždycky jej ale včas našla manželka, moje maminka), aby se mu pak stresovou únavou téměř zastavilo srdce samo od sebe a jen v poslední chvíli mu voperovali kardiostimulátor - aby poslední leta života "mohl" strávit na psychiatrickém oddělení s diagnózou deprese a generalizovaná úzkost. Všichni jeho další tři sourozenci taktéž umírali na antidepresivech v neradostném konci. Jde o nejtvrdší boj o život, který předkládá ke zpracování nejzásadnější konfrontace nejhlubšího "iracionálního" strachu mysli z nebytí, z bolesti, z vyloučení ze společnosti, samoty skrze nepochopení druhých, nemožnosti nalézt práci, která by mě živila i dávala smysl a tím pádem radost z dané činnosti, nedostatku a bezvýchodného utrpení, deprivace z naprosté bezmoci to "nějak co nejrychleji, bezbolestně a nejjednodušeji změnit", nebo před tím utéct, a hlavně jak zaplnit tu zoufalou, hluboce temnou prázdnotu, v níž "cosi" zásadního, nepostradatelného a ničím nenahraditelného prostě bolestně chybí. Všechno je ještě umocněno pocitem, že "si nemám na co stěžovat", protože jsou na tom lidé daleko hůř, a já (zpočátku, někteří až do samé smrti těla a dál) netuším, CO mi to tak přííííšerně chybí. Jak vidím, není mi souzeno "změnit to" ani rychle, ani jednoduše a už vůbec ne bezbolestně. To je moje ukřižování: nutnost stále v sobě nacházet stav neutrálního, nezaujatého leč vrcholně laskavého smíření s tím, čím musím procházet. Protože - jak říká Eckhart Tolle - jinak se nic nezmění.

Roky této praxe mi zcela jasně ukazují, že přesně toto je moje cesta vedoucí k vysvobození. Jedině proto jsem schopná snášet všechny stavy fyzického (mdloby, dokonce ještě i teď stále se dostavující jako blesk z čistého nebe v předzvěsti nutnosti postavit se něčemu echt nestravitelnému - odtud také zvracení, pocit přetížení asi tak 3 G, kdy tělo jen leží a má dojem, že se už nikdy nezvedne) i duševního utrpení (zoufalství bezvýslednosti a stále pociťované temné prázdnoty a emoční bolesti) na něž ani maximální, roky užívaná denní dávka antidepresiv nemá nijaký zásadní vliv (snad jen ten, že mi pomáhá udržet tělo při životě, protože je to fakt neskutečná síla).

Vím, že teď procházím nejtvrdší zkouškou za celou dobu. Vím ale také, že neexistuje jiná možnost, než jí projít. Protože přesně tohle je SMYSL ŽIVOTA - uznat život takový, jaký je v jeho nekonečné síle a možnostech, a uznat neexistenci jakékoliv možnosti úniku z jeho lekcí, protože smrt těla představuje jen přestup do dalšího těla se vším nevyřešeným, nepochopeným a nezpracovaným k další práci. Proč tedy plýtvat časem, když snaha o snadné řešení je jenom prodlužování sebeobelhávání a marnosti beze změny.

Pravda je velmi nepříjemná ve svém počátku osobního chaosu. Protože najednou vědomá pozornost posvítí do všeho pavučinami, bahnem, prachem i kamením zaházeného harampádí, které se nám "nehodilo" do naší představy o životě. Je zde ale nová doba - a teď už to cítí úplně všichni, že "cosi se děje, je to nepříjemné až neúnosné a je třeba se k tomu nějak konstruktivně začít stavět". Laciné řečičky esoteriků o jejich nejrůznějších zaručených léčebných zásazích, prostředcích a terapií, které všechno uvedou do pořádku, přestávají u mnoha lidí fungovat. Neříkám u všech!!! Někomu pomáhají, takže ti, co se stále brání jít do toho po hlavě a natvrdo upřímně, se neustále snaží přece jen dohledat nějakou tu mysteriózní obezličku, která udělá práci za ně. Marná snaha... Snad těmto stále váhajícím dodá odvahu, když budou vědět, že přestávají fungovat jedině u těch připravených k postupu na vyšší a náročnější level Mount Everestu zvaného sebepoznání.

* Další past na cestě k Sobě číhá v nutnosti zvládnout umění rozlišovat "názory mysli ega", které jsou oddělené od záměru Celku (ať už tím Celkem je myšlena lidská bytost, celé lidstvo nebo celé Univerzum), a "myslí světovou", která je vedena Vyšším Já, tzn. je přímo spojena s Celkem (opět ve všech formách tohoto významu). Tudíž "nemyslet" neznamená setrvávat násilně ve stavu zcela bez energie mysli!!! Když někdo řekne, že v meditaci úplně vypne veškerou mysl a je jen v "prázdnu", nejsem si jistá, jestli vůbec pochopil podstatu meditace. Spíš to poukazuje na vytěsňování nepříjemných, do vědomí se deroucích dosud nezpracovaných emocí - tedy jejich energií. Každá emoce má svůj počátek v nějaké myšlenkové struktuře, která je však zapomenuta, potlačena pro svou nepříjemnou konotaci a zbyde po ní "jen" nepříjemný emoční smrad v pocitech. A ten už do nekonečna potlačovat nelze. Z podvědomí do nevědomí a odtud do těla, kde způsobuje onemocnění fyzického těla až jeho smrt. Jednou vytvořené energie se prostě nezbavíš jen tak. Musíš ji strávit prožitkem, který navíc dokážeš zpracovat a pochopit v souvislostech Celku. Jinak by taková lekce neměla význam, že jo...


TOPlist