Hloubka lidské bolesti. PROČ???

26.12.2020

Na otázku "Co je duše?" jsem okamžitě dostala odpověď.

Duše je modrá hlubina...

Pořád jsem si říkala, jak je možné, že i když přesně vím, co chci dosáhnout, a dělám pro to všechno, co je v mých silách, stále v sobě cítím téměř adekvátně silný odpor k tomuto dosažení, resp. k tomu, co mě k němu má přivést. Jde o dokonale fungující mučící nástroj, jehož mechanismus člověka jako bytost schopnou uvědomit si, čím JE, rve a cupuje na kousky - protože bolest (emoční, nevyhnutelně následně i fyzická) je právě pro něj touto Cestou. Proto mě tak přitahují duchovní směry, které řeší přesně dané trauma do největší hloubky - a hlavně vysoce obrazně a symbolicky REÁLNĚ v naší dualitní dimenzi. Přes zájem o šamanismus a buddhismus jako takový jsem byla intuitivně přivedena k dzogčhenu a k "filozofii" prvotní tibetské nauky bönu.

Největší sranda na celé věci je to, že o těchto směrech a filozofiích či naukách "vím" naprosté velké PRD. Doslova a do písmene. Vím jenom to, že existují, narazila jsem jen na pár "psaných" zmínek o principech těchto směrů, a přesto jsem hned cítila, že toto je přesně "ono" - pochopitelně ve smyslu symbolické Cesty k dosažení toho, co jsem cítila, že nutně a jako jediné potřebuji obnovit. Jenom v jednom se liším od ostatních: já nesmím moc studovat teorie skrze učitele, lektory či knihy. Jakmile jsem se kdykoliv upnula k "názoru nějaké jiné bytosti", i když pro ni všechno fungovalo právě a jedině tak, jak bylo předáváno v pokynech Mistrů, všechno bylo špatně. Neustále mnou rezonovala myšlenka, že "já si musím všechno objevit sama pro sebe", protože jinak pro mě nic nebude fungovat; nemohu si dovolit "luxus" jít ve stopách někoho přede mnou, byť by ten "někdo" byl tisíckrát skutečně osvícený... Časem jsem také začala zjišťovat, že opravdu každý má vlastně jedině ten svůj originální, přísně individuální prožitek, který se člověk od člověka liší, přesto, že je u všech stejný ve své Podstatě. Akorát tu osobní chuť všeobecné Podstaty si VŽDYCKY musí odhalit každý sám pro sebe a to opět Cestou, která je právě jemu určena, a proto také funguje jako žádná jiná.

Když jsem v dřevních dobách mého hledání někdy v roce 2005 byla silou magické přitažlivosti svého tématu dotlačena na seminář slovenské šamanky Kataríny Hrčkové (tenkrát se konal v Olomouci) s názvem Najdi svůj největší talent, ještě ani zdaleka jsem mentálně netušila, kam směřuji. Proto jsem také svůj talent, který mi byl zde velmi živě "ukázán" v prožitkové meditaci, nejprve vůbec nepochopila.

Na semináři bylo tak padesát (ne-li ještě o trochu víc!) lidí. Ve většině šlo o "putující" žáky, kteří Katarínu už znali a na její semináře jezdili i na Slovensko, když šlo o Čechy, nebo Slováky jezdící za ní i do České republiky. Měla jsem velmi smíšené pocity. Abych pravdu řekla, bylo mi jasné, že jsem přišla mezi svým způsobem již "obeznámené" lidi. Katarína spoustě z nich říkala křestním jménem, téměř všichni měli vlastní šamanský buben a bavili se mezi sebou. Měla jsem tisíc chutí utéct... Takový mě popadl strach z "nepříslušnosti" k této komunitě.

Úplně nejpikantnější na celé záležitosti je fakt, že tehdy jsem neměla ani potuchy (rozuměj mentální, chápající i rozumem) o tom, co je to meditace. A tady jsem ji měla provozovat...

Když je žák připraven, cesta, způsob i učitel se vždycky najde. Přesně nejvhodnější pro danou míru připravenosti a schopnosti "na nějaké hlubší úrovni pobrat" to, co je podstatné pro další růst. Tudíž i když jsem vůbec nechápala "mechanismus" meditace, její princip byl ve mně již svým způsobem připraven. Obzvlášť mi pomohla atmosféra a síla skupinové práce, kdy každé meditaci předcházel nějaký metodický pokyn - co máme "udělat", kam máme ve své meditaci - představě - "jít" a co tam máme "hledat". Opět musím přiznat, že jsem impozantní šamance vlastně nerozuměla osmdesát procent z toho, o čem mluvila :-D. Podstatné pro mě však bylo cítění, "že tahle ženská" ví, o čem mluví, a ví toho sakra mnohem víc, než všichni ostatní v sále. Někdy již před skupinovým ponorem do sféry hloubky vědomí, jenž byl umocňován zvukem kolektivního bubnování, dopředu řekla, že v následující chvíli zde u mnohých dojde k vysokým mystickým prožitkům.

"No tak u mě teda asi sotva..." povzdechla jsem si tenkrát velmi smutně v souvislosti s faktem, že já jsem zde byla přesně tím, čemu se říká 'pole neorané'. Přesto jsem takový prožitek měla také, a opět velepikantní na všem je to, že tenkrát jsem si jeho mystičnost vlastně vůbec neuvědomovala. Jediné, co ve mně zanechalo opravdu silný dojem, byla síla zážitku zkušenosti celého systému mimo-mentálního chápání. Musela jsem velmi dlouho a usilovně "prosit" o "zjevení" mého největšího talentu a už už to vypadalo, že mám smůlu. Cítila jsem, že akt této meditační seance již trvá dlouho a blíží se jeho ukončení, což ve mně vzbuzovalo ještě silnější zoufalství a touhu dovědět se to, co potřebuji.

Najednou to přišlo. Cítila jsem celým tělem, že v nějaké jiné vnímané úrovni "jsem" v prostoru kosmu (úkol byl ostatně 'doletět na svou hvězdu a tam požádat o sdělení svého talentu') sama v pozici Vitruviánského muže (kresba Leonarda da Vinciho) jako hvězda, která bytostně, doslova fyzicky celým tělem a nitrem skrz naskrz cítí, jak září jako silná zářivka. V následující chvíli dala Katarína pokyn k ukončení bubnování a celé meditace.

"Hm :-(. Tak což o to, byl to fascinující zážitek. Ale co teda vlastně je tím mým největším talentem??? Vždyť jsem se NIC NEDOVĚDĚLA!"

Jediné, co mi prolétlo hlavou v souvislosti s tím vším, byla vzpomínka na film s Robertem Redfordem v hlavní roli. Už si vůbec nevzpomínám, jak se film jmenoval, ani o co v něm šlo, jediné, co ve mně zůstalo, byla ona vizuální vzpomínka na cirkusáckými světýlky ověšeného zářícího jezdce Redforda procházejícího v sedle koně městem.

"No, tak super... :-(... To je mým největším talentem jezdit městem jako neonová reklama na nějaký cirkus?" Tím spíš, že jako malé dítě mě fascinovaly výkony akrobatů v manéži a ladná samozřejmost, s níž prováděli nejšílenější krkolomné fígle s vlastními těly i mezi sebou navzájem. Tenkrát jsem si říkala, bože, jak silně cítím tu bezchybnou harmonii jejich prožitku dokonalého (každý nedokonalý a nesladěný pohyb by znamenal minimálně zranění, ne-li rovnou smrt!) pohybu vlastního těla prostorem na zemi i ve vzduchu! To chci také zažívat!!!

Jenže tehdy jsem byla dítě a představa kariéry cirkusové akrobatky mě už dááávno opustila :-D... Stejně, jako se kdysi jen o málo později jednou při cestě vlakem z pro školy pořádaného dětského divadelního představení v Olomouci projevila fascinace (dnes už vím, jak hluboce symbolická) při setkání s paní průvodčí, která nám procvakávala jízdenky... Dodnes si pamatuji kruté vrácení zpátky na zem, když jsem svou touhu sdělila rodičům. "No ty ses asi už úplně zbláznila!!! Na to rychle zapomeň! Jenom průvodčí ve vlaku z tebe rozhodně udělat nenecháme."

Trvalo mi půl roku, než jsem se po aktuálním (teď již dospělém věku) prožitku stavu "kosmické hvězdy" odhodlala napsat šamance Kataríně mail, jestli by byla tak moc hodná a pomohla mi zorientovat se v této představě tak, aby mi byla co platná i pro "normální" život. Neodpověděla mi. Až po pár měsících, právě v době kdy jsem narazila na knihy pana Eduarda Tomáše a tam se dočetla cosi o "vnitřním světle" a pochopila alespoň rámcově, co se patrně po mně chce, se mi ozvala její asistentka s omluvou, že Katarína byla velmi zaneprázdněná a jestli stále stojím o její vysvětlení... Všechno se děje tak, jak to člověk potřebuje. S poděkováním jsem odpověděla, že už nic nepotřebuji, protože jsem na to přišla sama :-).

Ale zpátky k tématu tohoto článku. I když celistvě o něm mluvím vlastně celou dobu, co tady cosi píšu...

Již třetí rok se prokousávám velmi hustou temnotou, jejíž příchod mi byl představen ve vizi 19. května 2018. Po letech utrpení mělo přijít jeho vyvrcholení v nejtemnější noci duše, jenž svou silou překoná vše dosud těžce prožité. A děje se přesně tak... Den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem jsem přesvědčována o tom, že pro mne je jedinou možností Cesta nesmírné vnitřní duševní, emoční i částečně fyzické bolesti ze ztráty něčeho, bez čeho nemohu už dál. Účel světí prostředky...

Stejně tak stále jasněji vidím, že musím psát výhradně o vlastních prožitcích, protože žádné jiné NEZNÁM!!! Jak bych mohla psát o něčem obecném, když právě to ONO obecné je pro každého svým způsobem tak JINÉ A JEDINEČNÉ.

Bolest je přesně taková: je obecná, a zároveň absolutně intimní a prožitkově nepřenosná. Asi právě proto je "nástrojem" a prostředkem umožňujícím poznání mysteriózní Podstaty všeho a ničeho v Jednom. Pochopitelně NIC z prožívání není jednoduchou, všeobecně platnou Pravdou, proto také někdo půjde cestou bolesti, utrpení a bezmezného, dlouho trvajícího zoufalství (jako moje maličkost), někdo půjde cestou náhlého prohlédnutí vší temnoty (jako např. Eckhart Tolle, i když i on před tím určitou dobu velmi trpěl), jiný půjde cestou, která by se dala označit (dle jejího vlastního vyjádření) jako vcelku, až na některé nevyhnutelné trpkosti a nepříjemnosti, radostnou a plnou smíchu, netrvající celou polovinu života, ale jen její určitý úsek vyúsťující v jasnost vědomí o tom, jak se "věci všeobecné Podstaty i z něj vypadeného ega mají právě pro něj" (tak nějak svou pouť popisuje třeba Marcelka z hor).

Jak jinak lze "uvidět", poznat Jednotu všeho, než skrze její různorodost vyrůstající z kořene zásadní duality energií a jejich následných vztahů v rámci oné Jednoty. Nevěděli bychom, že existuje hlad, kdybychom neznali pocit sytosti. Všechno se může projevit jedině v kontrastu se svým opakem, a to ať je intenzita rozporu jakkoliv silná nebo i slaboučká. Každému dle jeho vnímavosti a ochoty se do ní ponořit i s hlavou...

V roce 1982 natočil Alan J. Pakula film podle stejnojmené knihy Williama Styrona Sophiina volba. Když mi kdysi bylo řečeno, v čem spočívá zásadní trauma hlavní hrdinky, prohlásila jsem, že tohle je tedy něco, co si nikdy v životě ani nepřečtu, a už vůbec se nejširším obloukem vyhnu možnosti, že by mé oko spatřilo zlomek popisované hrůzy a donutilo tak pocity k výbuchu energií, který bych možná nepřežila ve zdraví. V posledních sedmi letech mi nicméně stále přicházelo na mysl, že jednou ten film stejně budu muset vidět, protože "cosi" v něm mě z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu - co: Přitahuje? Nesmysl! Fascinuje? Ještě větší blbost!!! A přesto jsem v něm stále víc a víc cítila možnost symbolického náhledu nutnosti skloubení všech protikladů jako jediné možnosti pro celistvé pochopení a další posun. Protože jinak nezbývá ubohému jedinci, který je sešrotován tak drsným soukolím osudu žádná jiná vize východiska, než smrt těla v poslední, leč naprosto mylné naději, že tím dojde k vysvobození z jinak neutuchající a stále prožívané, protože nepotlačitelné, neboť všude, ve všem se zrcadlící vždy přítomné bolesti.

V posledních letech jsem si tedy asi dvakrát stáhla do počítače drama s Meryl Streep v hlavní roli, ... abych jej vždycky zase neotevřené vhodila do koše a dala "Vyprázdnit koš".

Až do letošního Štědrého dne...

Ano. Nutkání bylo tentokrát tak silné, že jsem jako hlavní program štědrovečerního času zvolila právě jej. Mimochodem, manžel se ve vedlejším pokoji díval na pohádku v televizi, nezkazila jsem mu sváteční večer :-), i když teda prý nic moc, že se už těšil na Tři oříšky... :-D, které následovaly.

Už vím, proč jsem nebyla schopná dřív...

Bez uvědomování si toho, o jak drasticky pravdivou, protože hluboce alegoricky symbolizující (mnohé pro spoustu lidí hluboce skryté) podívanou, jež se nedá (pro citlivého člověka) obejít bez patřičné emoční rezonance a odezvy, bych nebyla schopná. Ani já bych totiž neviděla jiné možné východisko z tak dokonale zničeného úplně všeho, na čem člověku záleží, co jej je schopné udržet při životě a jít se vzpřímenou hlavou a očima otevřenýma stále dál. (Tím spíš, že i já jsem svého času byla přesvědčená o svém ukončení života a navíc mám na svědomí život svých dětí... Dokonce dvakrát. Úmyslný potrat - o tomto tématu v dalším článku, možná.) Je naprosto jedno, jakou konkrétní realitou vznikne daná nesnesitelná těžkost žití. Pro každého sílu bolesti vyvolá jiný adekvátní podnět. Někomu stačí "málo", někdo musí dostat všeho vrchovatě na všech úrovních bytí. Protože základní nesnesitelnou (leč nepřiznanou) bolestí ZTRÁTY trpíme všichni, kdož se necháváme ovládat od Celku oddělenou energetickou entitou mysli ega. Někdo si nejprve musí prožít fyzicky a emočně tu nejtěžší bolest, stále se na sebe jen nabalující dalšími traumaty, a ani tehdy ještě nemusí být připraven a odhodlán podívat se Pravdě Prvotní Podstaty do očí, a raději zvolí smrt těla jako poslední šanci k domněle možnému úniku.

V této době ovšem bude stále víc přibývat lidí, kteří si již mnohokrát vyzkoušeli, že před bolestí není úniku a ani smrt jednoho konkrétního těla nic neřeší, protože vzápětí spadli do dalšího útrpného těla, aby dostali možnost konečně se pochlapit a hrdinsky pochopit význam všech bolestivých lekcí v sjednoceném vnímání Jediné Podstaty, z níž všechno "jen" vyrůstá a tvoří se vůlí "mužské" - aktivní mysli jak světové, tak egoické, díky všeobjímající a všeobsahující Mateřské podstatě ženské energie - jediné sjednocující bezmocnosti a slabosti, z níž vyrůstá nejvyšší moc a síla uskutečnění. Tak prosím vidím ono v předchozím článku avizované téma VYROVNÁNÍ VNITŘNÍCH energií a NÁVRAT k původním - stejně důležitým a vznešeným rolím muže a ženy ve vzájemné symbióze Celku. Protože je zcela nepodstatné (a současně zásadně děj vytvářející), zda je lidská bytost mužem či ženou podle svého fyzického pohlaví. On i ona jsou jedním Celkem dvou polarit a totéž současně každý sám v sobě. Ve svém fyzickém dualitním ztvárnění ve hmotě mají však přijít na to, že "jedině oni dva (i v jednom!!!) společně" jsou nerozdělitelným obsahem, v jehož Prostoru jsou i s dalšími takto vědomím Sebe nadanými bytostmi tvůrcem všeho, co JE ať už konkrétně nebo zatím jen v potenciálu zrodu - protože neexistuje nic jiného než energie Jediného JÁ v nekonečném množství možností forem.

Jestliže chce být nějaká bytost prospěšná Celku (tedy v individuální i univerzální formě), potřebuje najít svůj největší talent, který byl dán jedině a právě jí samotné ve prospěch Všeho, co JE. Protože se stále víc ukazuje, že bolest v lidské společnosti hraje čím dál větší roli buditele, kterého již nelze do nekonečna přehlížet či potlačovat, budou se muset všichni k tomu určení a připravení vydat hrdinskou cestou poznání důvodu nutnosti existence bolesti. Na základě vlastní zkušenosti mohu říct, že vydat se na takovouto Odysseu se chce jen málokomu. Najednou jsou všichni těmi nejskromnějšími, nejmenšími a nejbezmocnějšími človíčky pod nadvládou jakéhosi Boha nebo minimálně silnějších společenských skupin či jednotlivce. Byť ještě před chvílí každý z nás toužil proslavit se něčím skutečně výjimečným... Ve chvíli nutnosti přímé konfrontace se Skutečností je obvykle rázem pryč všechna skrývaná i přiznaná touha po hrdinských činech, které člověka učiní velkým, i tvrzení, že člověk je božskou bytostí. Protože být "božskou bytostí" znamená přijmout nejenom onu slávu, sílu, velikost a světlo, nýbrž i (téměř) stejně silnou bezmoc, malost, bolest a konečnost všech "věcí", kromě právě oné Božské Prvotní Podstaty, v jejímž Prostoru se všechno odehrává jako na jevišti, pěkně viditelně, dramaticky, zábavně (vždyť milujeme i krvavé detektivky, horory a adrenalinové záležitosti všeho druhu, že?) a hlavně - v každém z nás individuálně - odehrává. Jednotlivec = Celek. Nic jiného neexistuje.

Takže už vím, proč mě fascinovalo ladné skloubení pohybů těla koordinovaného myslí i odvahou emocí "jít do takového salta mortale", jímž mě oslňovali cirkusoví akrobaté, ale také proč jsem byla neméně uhranutá "rolí" průvodčí ve vlaku, který řídí "někdo" jiný, ale veze nás přesně tam, kam se chceme dostat; proč mě přitahoval šamanismus (každý budoucí šaman nejprve musí dokázat úspěšně projít šamanskou nemocí, zkouškou, díky níž získá zkušenost s danými energiemi, kterou pak může využít ve prospěch jak sebe tak i ostatních), proč ze všech duchovních směrů je mi vnitřně nejbližší dzogčhen a jeho předchůdce bön (bön je popisován jako v tradici Tibetu jedna z nejméně vyhledávaných až nejvíce obávaných nauk, protože její adepti museli procházet nejtvrdšími zkouškami těla i ducha, aby tak získali odolnost vůči strachu i bolesti, tím, že sjednotili v sobě všechny protiklady; už nic jim nebylo schopné ublížit... - pochopitelně na úrovni ducha, ne těla, přece jen stále jsme zde v dualitě hmoty těla a ducha); proč jsem ve své vizi největšího talentu uviděla sebe jako zářícího "vitruviánského muže", lépe řečeno lidskou bytost, proč jsem ale musela o tuto vizi tak usilovně prosit a vynaložit pro její získání takovou energii, a proč je tak těžké ji realizovat v "normálních" podmínkách každodenního (ne)všedního života...

P.S. A taky proč je pro mě tak těžké a rozporuplné psát o tom všem... Vždyť tohle nechce slyšet skoro nikdo... Přesto si nemůžu pomoct... :-D


TOPlist