Dosáhnout hlubiny naprostého klidu – proč je to tak obrovsky těžké, ne však nemožné

19.04.2021

Všechny duchovní směry (tedy alespoň ty, co rezonují s mými energiemi) jsou zaměřeny na jediný "postupový" cíl: dosažení hlubiny naprostého klidu a trvalého setrvání - bez nutnosti neustále vynakládat úsilí udržet se - v něm.

Ne všechny esoterické a mystické snahy cílí právě sem. Je celá řada různých možností a různých dosažení v různých hladinách Bytí. Mnoho lidí touží po výjimečných parapsychologických schopnostech. Mnoho lidí jich také dosahuje. A přesto jim to nejcennější stále uniká.

Proč?

Protože třeba dosáhli realizace svého momentálního životního úkolu, cítí to, naplňuje je to, co považují za hlavní, a dál už necítí motivaci hledat cosi "ještě víc naplňujícího". Takového štěstí se dopracují vlastně nejen esoterici a mystici, ale všichni ti, kdo ve svém životě nalezli "něco", co jim poskytuje seberealizaci, pocit smyslu života a odevzdání toho nejlepšího ze sebe. A je to naprosto v pořádku.

Jenže pak je zde sorta lidí, kteří ne a ne najít nějakou práci, činnost, zájem, který by jim poskytl stejný výtěžek. Hledají a hledají, potácejí se od jednoho druhu zaměstnání ke druhému, přičemž s naprostou hrůzou zjišťují, že pro ně nic z toho absolutně nefunguje. Upadají do čiré nejhlubší deprese z frustrace, pocitu totální bezmoci, bezvýchodnosti a beznaděje, protože pro ně je temný tunel zdánlivě nekonečný a světla na jeho konci nelze v tomto životě dosáhnout.

Nejšílenější je takový stav pro jedince vysoce ctižádostivé, potenciálně schopné, houževnaté a vykazující kvality "vítěze". Tedy pro ty, co se neradi vzdávají, co chtějí za každou cenu a vždy pochopit, o co tu ksakru vlastně doopravdy jde; realizovat talent, jehož zatím stále nepoznanou esenci bytostně cítí, a tím pádem vyhrát, i kdyby výhra znamenala "jen" dosažení života v láskyplných a klidných vztazích. Protože bez nich hynou. Pomalu a velice bolestivě, mučivě. (Kdo mě aspoň trošku zná, ví, že teď mluvím hlavně o sobě... :-D i :-( )

Když začnete hledat v oblasti spirituality, všude začnete narážet na lákavá slova o jednoduchosti života v jeho středu, o tom, že není co hledat, protože TO už v nás je, dokonce že my celí JSME TÍM, co hledáme, že stačí jenom udržovat klid mysli...

Ano. Skutečně po letech praxe a urputného hledání docházím k témuž závěru. V podstatě je to neuvěřitelně jednoduché, přirozené a jdoucí samo sebou. Život v naší realitě je ale PARADOX. To znamená, že nic neexistuje bez svého opaku.

Tak.

Právě zde tkví kámen úrazu, jádro pudla, zakopaný pes, prostě kardinální PROBLÉM, protože jestliže nic neexistuje bez svého opaku, je jasné, že tyto protiklady budou mezi sebou na sebe narážet - a budou způsobovat chaos, boj, potíže. Nebo také vysoce konstruktivní spolupráci, protože teprve v kontrastu věcí vyniká krása i ošklivost, dokážeme je vidět, cítit, ROZLIŠIT mezi sebou, jednoduše můžeme vnímat, že svět a všechno, co se v něm děje není jednolitě šedivou masou energie, v níž není vůbec nic zajímavého, vzrušujícího a už vůbec ne naplňujícího zvídavost a touhu po hlubokém sebepoznání.

Člověk útrpně vláčený vlastní skutečností (žádná jiná než vlastní totiž neexistuje) se na duchovní cestu a hledání dostává obvykle v klíčových krizích, kdy buďto je i při vší extrémní a vytrvalé snaze stále zoufale neúspěšný, nebo naopak, je vrcholně úspěšný, třeba až tak, že už není nic, co by si dokázal představit jako ještě vyšší level své "kariéry", a přesto cítí, že je vlastně stále "jaksi podivně hluboce a neidentifikovatelně" nešťastný.

Moje maličkost patří mezi členy prvního klubu: stále roky marně hledající naplnění a uplatnění ve společnosti. Protože když není uplatnění ve společnosti, obvykle nejsou ani peníze a to už zavání minimálně "strachem, co se mnou bude?" nebo rovnou smrtí. Podotýkám, že členové tohoto klubu mají vše zkomplikované ještě na druhou: zkusili kde jakou "normální" práci, ale všechno (ať už její náplň nebo vztahy na pracovišti) v nich je pomalu, ale jistě mučivým způsobem umrtvovalo. Takže zdánlivě zcela bezvýchodná situace. Obzvlášť, když dotyčnému jednotlivci není "dopřáno" být natolik viditelně nemohoucí, že by mu stát byl ochoten vyplácet plný invalidní důchod. Protože ostatní cítí, že je mohoucí, a mají tedy za to, že je jen líný nebo roupama už neví, co by chtěl, a nic dobré mu není dost dobré.

Eckhart Tolle říká: "Když je vaše životní situace nesnesitelná, musíte ji přijmout; jinak se nic nezmění." (viz: kniha Moc přítomného okamžiku)

Už jenom tohle je pro člověka ve své podstatě oxymóron, tzn. spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje.

První výzvou je tedy najít vnitřní nastavení v sobě samém, které tento paradox umožňuje uskutečnit.

Jak to udělat? To se nikde nedovíte!!! To totiž musíte jedině ZAŽÍT na vlastní kůži. Úplně stejně, jako vás nikdo nenaučí jezdit na kole tím, že vám to vysvětlí, vy to pochopíte, po té poprvé sednete na bicykl a automaticky jedete, protože přece "víte, jak se to dělá". Každý, kdo se učil jezdit na kole, ví, co pro nalezení schopnosti udržet se v tak vratké poloze a cítit se v ní jako doma, musel podstoupit. Pokud se nedopracoval k celistvému vnitřnímu pocitu rovnováhy v každém terénu, kterým právě jede, nenaučil se to. Jasné jako facka, že?! Aby se s jízdou na dvou (nebo i jednom) kole sžil, musel podstoupit mnoho hodin tréninku, při nichž neustále zkoušel - hledal "to správné rozložení" všech účastnících se sil, které mu umožní učinit z jízdy na kole něco jako druhou chůzi. O tom, že si zcela určitě minimálně párkrát bolestivě namlel, také nelze pochybovat. Prostě TAK TO JE a nikdo nečeká, že jako "učený spadne z nebe", aniž by sám musel vynaložit jakoukoliv energii a úsilí a že se vše obejde hladce a bez karambolů.

Kdo neuteče - vyhraje!

Tak by se dalo shrnout motto nejenom pro zájemce o cyklistiku :-D. Naprosto stejný záměr potřebuje mít ten, kdo pochopil, že jeho jedinou šancí na plnohodnotný a pro něj tedy smysluplný život je nalezení nejhlubšího vnitřního klidu - protože jedině v NĚM je obsaženo všechno ostatní. Opět se odvolám na slova Eckharta Tolleho: "Váš vnitřní klid je tak hluboký, že se v něm ztratí všechno, co klidné není." (viz: kniha Moc přítomného okamžiku)

Jedině ve stavu naprostého vnitřního klidu se otevírají brány všeho vědění, schopností, tvořivosti a vůbec všeho, co je danému člověku určené jako individuální "letový koridor" jeho křídel duše a tvorby inteligence i těla.

Naopak, jeho brány se pevně zamykají ve chvílích, kdy naše mysl podléhá strachu. Tehdy totiž vítězí to, čemu říkáme ego: zvířecí instinkty přežití těla, myšlenky a emoce osobního chtění či odporu, z něhož zákonitě musí vystupovat současný strach z nedosažení, utrpení, bolesti a smrti. Všechno má svůj současně existující a projevující se protiklad! Je úplně jedno, jestli si jej uvědomujeme, nebo popíráme a potlačujeme jeho prožitek do nevědomí a tím pádem až do těla - kde se časem projeví jako nemoc, protože NIC NEZŮSTANE SKRYTO.

"Když je vaše životní situace nesnesitelná, musíte ji přijmout; jinak se nic nezmění."

Úkolem učedníka jízdy na kole života je tedy neustále balancovat, nacházet střed, rovnováhu mezi těmito protiklady. Protože jedině v oku hurikánu* je stálý klid, i když hurikán sám zničí vše, co mu přijde do cesty. Vzhledem k množství existujících skutečností ve svých protikladech jde o značně spletitou pouť. Takovou ji udělala naše mysl ega, protože jí dává moc zmást nás, vládnout a ovládat nás strachem i bažením. 

Neexistuje nic - kromě Prvotní Podstaty - co by nemělo svůj opačný pól. Prvotní Podstata neboli přítomný okamžik je něčím, co by se v našich podmínkách dalo přirovnat právě ke klidu v oku hurikánu: zde může být všechno takové, jaké to je, a nikdo a nic to nechce měnit ani ničit. Ovšem nebyl by PARADOX paradoxem, kdyby i zde neexistovala výjimka: měnit a ničit může i v tomto "oku hurikánu" právě TO, co je nepoznatelné ve své velikosti a rozsahu síly, inteligence a vůbec všeho, na co si vzpomeneme.

Takže další kámen úrazu pro učedníka jízdy na kole života je pochopit a přijmout tento nevyvratitelný fakt: i když dosáhneme trvalého klidu "v oku hurikánu" okolních energií, neznamená to, že jsme dosáhli toho, co se nám líbí, co chceme, protože se v tom cítíme bezpečně a jistě. Přesto se tak cítíme!!!

Jak je to možné? Vždyť jde opět o nehorázný protimluv?!

Celý fígl jednoduchosti spočívá v přijetí nepřijatelného - jak říká E. Tolle a potvrzuje osobní zkušenost každého, kdo alespoň na chvíli zažil pocit "pobytu v oku hurikánu" například energií obrovského strachu, či neidentifikovatelné úzkosti, nebo naopak řeřavé zlosti či bezmezné emoční bolesti. Kdo totiž zažil, chce to zažívat stále...

Aby se ale dočkal stálosti setrvání v tomto klidu, je třeba zpracovat nutné kvantum (zcela určitě ryze individuální velikosti) energií osobního chtění a odporu v mysli ega. A pak už jen čekat, protože víc už udělat nelze. Musí "se to stát samo", jak se biblicky říká "Milostí boží".

Kdo se chce vyhnout chtění a odporu v mysli, musí se zbavit tendence všechno hodnotit jako "dobré" a "špatné", "chtěné" a "nechtěné" a na všechno se začít učit dívat právě z klidu naprosto neutrálního (vnitřního) prostoru "oka hurikánu" - jako na čisté energie něčeho, co se právě projevuje daným způsobem. Tomuto dění nechat volný průchod (hurikánu také nezabráníte, aby udělal, co udělat může) a jen vše z klidu "oka" - prostoru přítomného okamžiku - vnitřního prostoru těla - vědomého cítění - vědomé pozornosti - pozorovat. Tímto způsobem se energie vybijí, možná i napáchají škodu, ale vědomý člověk ví, že všechno, co může zaznamenat škodu, ztrátu, úhonu je smrtelné, kdežto vědomí, kterým JSME je věčné.

No, ale ani tohle zdaleka není všechno...

Protože jsme teprve v půlce.

Jestliže si člověk už jakž takž vytrénuje neutrální přístup k energiím, které dosud potlačoval, protože se bál jejich prožitku a následků, přichází další, možná ještě větší výzva. A teď pozor! Sice mluvím v intencích "když" a "potom", protože jinak se to slovně vyjádřit nedá - události se v naší realitě odvíjejí krok za krokem, tedy v ČASE, jenž je ale pouhou iluzí: stejně, jako když čteme tlustý román, musíme postupovat stránku po stránce, abychom pochopili celek, který je už ale sepsaný v jediné knize, čili všechno už je dané, i když začínáme na první stránce - tyto procesy vlastně probíhají současně! Musíme se učit obojí najednou, protože vše je Jedno a tak to potřebujeme prožívat, abychom byli stále ukotvení v klidu oka hurikánu.

Celý život jsem byla v podstatě neúspěšná: Na základní škole (druhým stupněm počínaje) jsem sice mívala vyznamenání, ale už nikdy ne samé jedničky; ve sportu jsem sice dosáhla na bronzovou medaili na mistrovství světa juniorů, stříbro v soutěži "socialistických zemí", v mezinárodním prostředí však už nikdy ne zlato; na vysoké škole mi o jednu hloupou trojku z jediné zkoušky za celé studium utekl doktorát, i když jsem státnice udělala opět za jedna (takže mám jen titul Mgr. :-D); jako zaměstnankyně jsem nenašla ve svých všech vyzkoušených pozicích a druzích prací i mimo kvalifikaci smysl, který by mě naplňoval; jako matka jsem neporodila chlapce (což jsem v té době vrcholného patriarchátu považovala za hendikep), máme dvě krásné, chytré a vysoce nadané dcery (úspěšnou advokátku a magistru farmacie pracující na vývoji počítačového softwaru pro nemocnice a vyučující na Vyšší odborné škole farmaceutické v Brně), protože je možné, že potenciální chlapce jsem úmyslně zabila dřív, než se narodili, neb se nám jejich narození nehodilo do krámu... I tuto vinu a obrovskou bolest z ní vyplývající (která se otevřela až po letech, do té doby jsem netušila, jakou strašnou tíhu v sobě nesu a skrývám sama před sebou) jsem musela zpracovat vědomě a tak pochopit v souvislostech, abych dosáhla smíření s tím, že jsem zabila vlastní dvě děti; trvalo mi to dva roky... Teprve toto byl vlastně jakýsi životní úspěch - pochopení, co a proč se stalo, co jsem se měla naučit a poznat.

Celý život jsem "prohrávala" vždy, když jsem se příliš přiblížila vysněnému úspěchu. Jakmile mi něco začalo jít, nastartoval se v hloubce nevědomí jakýsi sebedestrukční proces, který opakovaně znamenal jediné - krach, pád, konec slibného začátku. Jeden by mohl říct, že jsem tedy přesně typ člověka, který roupama už neví, co by chtěl, a všechno je mu málo dobré na to, aby byl spokojený. Nic však nevyrůstá jen tak, bez příčiny. Chtěla jsem vynikat ve všem jenom proto, abych se cítila hodná tatínkovy lásky a uznání, že jsem jeho nejmilovanější šikovná holčička. Tatínek ale byl velmi hluboce nešťastným člověkem... Byl tak zavalen vlastní bolestí a sebeneláskou, že ani žádnou lásku dávat neměl z čeho. To jsem pochopila ale až teprve v pokročile dospělém věku, kdy jsem se začala zajímat, jak vlastně "ta láska" funguje a co vůbec znamená bezpodmínečně milovat. Možná tady byl jeden z důvodů, proč jsem rezignovala na "úspěch" - k čemu by mi byl? I když jsem sem tam uspěla, nikdy to nestačilo na otcovo uznání mé jedinečnosti.

V těchto turbulentních měsících a konkrétních dnech nového roku si však začínám uvědomovat další zádrhel v přístupu k úspěchu v čemkoliv. Vím, že bych mohla být opravdu úspěšná v určitém směru. Jenže úspěch je inspirativní, příklady táhnou. - S naprostým zděšením jsem si uvědomila, že je pro mne mnohem přijatelnější neúspěch, protože "tak mi není dovoleno nikomu být příkladem, a proto nést odpovědnost za to, když si moje činy vysvětlí a pochopí po svém a pojmou ti, které by moje energie oslovily".

Téma odpovědnosti je pro mne vysoce, ale skutečně vysoce bolestné a hrůzu nahánějící. Od samého početí cítím vinu za všechno, co kdy způsobilo nějakou bolest milovaným lidem, potažmo vůbec lidem v mém okolí, protože když musím žít v energiích jejich žalu a frustrací, mám pocit, že s tím musím něco udělat - aby byli šťastní, protože jedině tehdy si dovolím být spokojená, šťastná a klidná i já... Jenže - ono to jaksi nejde, že jo... Udělat někoho druhého šťastným v té hloubce, v níž cítím já sama. Obzvlášť je to nemožné ve stavu, kdy ve své hloubce nejsem v klidu a míru sama se sebou a ve mně samotné nepanuje bezpodmínečná láska ke všemu, co JE.

Aspektem hrůzy z úspěchu je tedy odpovědnost za to, co se považuje za úspěch, resp. co druzí považují za úspěch a jsou ochotni jej ocenit nebo dokonce s ním souznít.

Prostě nekonečný, začarovaný kruh, z něhož v daném chápání souvislostí není úniku.

Takže vyvstává otázka: "CO S TÍM? Přece není možné, aby byl Život tak bezvýchodný, nesmyslný, destrukční?!"

JAK Z TOHO TEMNÉHO KRUHU VEN???

V posledních dnech si pod tíhou hrůzy z odpovědnosti z případného úspěchu (a z ní vyvstávajících fyzických nesnesitelných stavů dosahujících až mdloby, opět...) stále více uvědomuji, že jediné východisko přece jen existuje. Spočívá ve slovech Wilfrieda Nellese v knize Rodinné konstelace (str. 154 - 155):

"Jakmile je jasné, že se společně postavíme skutečnosti, která nás obklopuje, a necháme se jí vést, nejsem zodpovědný za výsledek. Dále zodpovídám za svou práci, to je jasné, ale už ne za výsledek. Ani klient za něj nenese odpovědnost.

...

"Co může vypadat z tradičního pohledu jako nezodpovědnost, je ve skutečnosti zřeknutí se velmi rozšířené, ale ničím neopodstatněné arogance, že život, smrt, osud, nemoc a uzdravení nebo také terapeutický proces je svěřen do našich rukou.

Vzdáme-li se takové arogance a podřídíme se skutečnosti, nevzdáváme se síly, naopak: Jak terapeut, tak klient získávají neobyčejnou sílu. Tím, že se již nestaví proti skutečnosti (a zbytečně se bezvýsledně nedřou), mají k dispozici celou její sílu. A je to úplně jednoduché. Tím, že se už nezatěžuji odpovědností, která mi nepřísluší a která by mě dlouho tížila (stejně jako to vidíme při konstelacích při přebírání zátěže za někoho jiného), je všechno úplně jednoduché."

Ale ani tohle není ještě celé, aby to mohlo fungovat! Uvědomila jsem si, že klíčem k tomu, aby to začalo fungovat tak, jak má, je skutečně naprostá neutralita v přístupu KE VŠEMU: jak k energiím neúspěchu a bolesti, tak ale úplně stejně k energiím úspěchu a pýchy nebo i jen prosté radosti, že "to já mám úspěch", "že díky mně a mému působení nebo pomoci se někomu podařilo dosáhnout svého posunu a radosti".

Proč?

Protože jak bylo uvedeno na začátku, všechno existuje vždy současně v protikladech. Jestliže si přisvojuji odpovědnost za úspěch někoho, s kým jsem nějakým způsobem vstoupila do vztahu, protože ten někdo si myslí, že beze mne by to nedokázal, nesu také odpovědnost za jeho neúspěch v případě, že si moje slova nebo činy vysvětlí jinak, než jak jsem je myslela já - a to se stane veeelmi lehce, protože já třeba jsem schopná jít na krev, ale ten druhý si to podvědomě vyloží tak, aby to pro něj vyznělo příznivě, a tak, jak chce on, vítězně a bezbolestně. A už se ego nás obou veze.... Přímo do ohně pekelného... On/ona si rozbije ústa o zem a já se zhroutím z pocitu viny, že "za to můžu, protože jsem jej/ji do toho navezla.

Takže ani: "Jsem neschopná lemra, která nemá šanci cokoli pořádného udělat", ale ani: "Jooo, jsem borka! To jsem to zmákla - to mám ale zásluhy!"

A to je pro mysl (ego) teda sakra těžké skousnout, neb je totálně odstaveno od pocitu "já konám, já tvořím" - ať už jde o konstruktivní nebo destruktivní činnost, protože egu je to venkoncem zcela fuk, hlavně, že cítí svou převahu a moc a člověk skáče, jak ono píská.

V poslední instanci totiž vždycky všechno konání vychází z "neviditelného řízení" oné Nejvyšší inteligence a energie Celku, Prvotní podstaty, Bytí. Protože TOTO je CELKEM a JEDINÝM, CO EXISTUJE ve skutečnosti nebo dosud jen ve svém potenciálu. Z TOHOTO se vytváří veškeré všechno, co existuje, co je stvořeno, co se chtělo a mělo nechat stvořit již stvořenými bytostmi či energiemi. Ten, kdo tvoří je vlastně vždy jen nástrojem TOHOTO Prvotního Celku, který všechno tvoří dle svého záměru a sám ze sebe. Protože jedině ONa je schopna zajistit bezpodmínečnou lásku ke všemu svému obsahu a tak jej udržovat v trvalém klidu a míru v oku hurikánu, který pak klidně může zuřit dle své chuti, aby prezentoval sílu zase a jedině tvořivosti energie Prvotní podstaty Celku. (Tady to přirovnání pochopitelně značně kulhá :-D, protože zde hurikán nezuří okolo oka, nýbrž oko objímá, lépe řečeno obsahuje, vstřebává, celý hurikán. Ale konec konců, i toto je jen dalším dokladem paradoxu, kterým celá Prvotní podstata JE.

P.S. Všechno, co je zde uvedené, vychází čistě z mého subjektivního vnímání Skutečnosti a nemusí souznít s vnímáním druhého člověka. Každý ať vnímá Prostorem cítění celého vnitřního těla, co se s ním děje, když takový text čte. Může to být docela zajímavá zkušenost :-D - pozitivní i negativní; nechť každý vnímá, jak je mu libo :-) .

*https://sk.wikipedia.org/wiki/Hurik%C3%A1n

citovaní autoři:

TOLLE, Eckhart. Moc přítomného okamžiku. 1. vyd. Praha: PRAGMA. 1999. 178 s. ISBN 80-7205-839-8

NELLES, Wilfried. Rodinné konstelace. 1.vyd.Praha: Alternativa, 2004. 166s. ISBN 80-85993-89-9


TOPlist