Byla jsem živoucí mrtvola

26.07.2020

Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
Běda!
Na vodách bílý leknín sní,
smutným ti druhem bude,
pro tvoje lože svatební,
nekvetou růže rudé! Rusalko, znáš mne, znáš! Vodníku, tatíčku drahý!

Proto jsem přišel v zámek váš,
bych zřel tě truchlit tak záhy? Tatíčku, vodníčku, spas mne,
úzkost mne pojala hrozná!
Běda, že chtěla jsem zradit vás,
běda, kdo člověka pozná!
Běda! Běda!
Jiná jej krásou jala vráz,
divokou lidskou krásou,
a mne už nezná zas,
Rusalku prostovlasou. On že tě zavrh, jenž měl tě rád?
Musíš teď, musíš vytrvat! Ó, marno, ó, marno to je,
a prázdnota je v srdci mém,
jsou marny všechny vděky moje,
když zpola jsem jen člověkem!
Ó, marno to je, mne už nezná zas,
Rusalku prostovlasou.
Jí hoří v očích vášně síla,
té lidské vášně prokleté!
Mne voda chladná porodila
a nemám, nemám vášně té!
Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů hluchá ozvěna.
Ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít!
Nemohu zemřít, nemohu žít! Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas!
Tatíčku, spas mne, spas!

Antonín Dvořák: Rusalka

Už jako dítě jsem úplně nesnášela pohádku Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla* a operu Antonína Dvořáka Rusalka. A netušila jsem PROČ. (Ostatně možná právě proto nemám ráda operu jako takovou...)

Dnes, po mnoha týdnech a měsících nesmírného tlaku, který se stále stupňoval a už se nedal vydržet, jsem pochopila, že bylo třeba doslova krvavě vyrvat z "lidského" (tedy nevědomého) srdce největší lásku a touhu - jak se ukázalo, krutě mylnou - a vrátit se zpátky k jediné, protože věčné Lásce k Sobě, k Životu takovému, jaký JE, se vším, co přináší nejenom mně, ale i všem lidem, které tak miluji, a jimž jsem chtěla sloužit a klidně se pro ně i obětovat.

Ovšem takhle to nefunguje, jak mi bylo smrští událostí poslední doby neustále ukazováno. Až jsem to nevydržela a pochopila - UVĚDOMILA SI CELISTVĚ, o čem to celé JE.

Nejprve jsem se ale musela naučit vědomě se stavět čelem ke svému obrovskému STRACHU. Emoci tak silné, že ničila nejen mou psychiku, ale rovnou i tělo. Až tomu lékaři těla nechtěli věřit a neuvěřili; psychiatrička mi nakonec nejvíc pomohla tím, že mi se zcela specifickou emocí tísně a odporu v tónu hlasu řekla, abych jí už žádné detaily ze svých vhledů nepopisovala v mailech, protože "tohle je prý na ni už moc" a "že pro normálního člověka jsem blázen, jak když vyšije"... Neboli ona z pozice "nejvyšší autority skrze psychiku" mi potvrdila mou celoživotní hrůzu z toho, že "nejsem normální jako ostatní lidé kolem mě" a že když budu chtít "být sama sebou", zavřou mě do blázince, v nejlepším případě mi budou všichni jen nadávat, protože říkám věci, které nechtějí slyšet. - Protože v hloubce sebe cítí, že to je i jejich pravda, k níž dopracovat se je obrovsky bolestivé...

JAK JSEM S TÍM VŠÍM MOHLA ŽÍT? Jak jsem to celé měla skloubit do jednoho fungujícího celku, protože o ten tu vlastně neustále a jedině jde. Všichni ho stále zoufaleji hledají, ale protože se bojí (přesně tak, jako jsem se bála já sama!) sami své vlastní tvořivé, ničivé i láskyplné síly, hledají "pro jistotu" tam, kde nikdy nemohou najít.

Nemohla jsem umřít (jako tělo), protože jsem věděla, že od rozdělané práce nelze male zdrhnout, ale nemohla jsem ani žít, protože moje žití bylo jedno nenaplněné, srdce rvoucí peklo. A bylo to přesně jako ve snu, který jsem měla mezi Vánocemi a Nový rokem 2008/9. Podstatné je, že šlo o přesný alegorický obraz mého útrpného života:

Byla jsem jako vůl (opravdu vykleštěný býk, tedy také něco, co už není samo sebou), nad kterým se sklánějí řezníci. Už jej stáhli z kůže, odřezali podstatné kusy masa a začali jej porcovat.

Jenomže když jsem přišla, abych se podívala, co se to tam děje, uviděla jsem v tom volovi (zvířeti) lidský hrudník - odmítala jsem si naplno připustit, že je to MŮJ hrudník!!!! - s obnaženými žebry, který se zvedal a klesal v rytmu dechu... Uvědomila jsem si, že toto tak příšerně zdevastované zvíře napříč všemu, že z něj už téměř nic živého nezbylo, stále žije. Emoční bolest toho snu byla k neunešení. Stále jsem jenom opakovala: "Pro boha!!! Ať už ho konečně zabijí!!! Ať ho už zabijí, aby tak příšerně netrpěl!!!".

Přesto sen pokračoval.

Přišel ke mně řidič autobusu (protože celá scéna se odehrávala na starém autobusovém nádraží v Olomouci) a odvedl si mě s sebou do svého autobusu. ... V té chvíli jsem se s ukrutným, srdcervoucím pláčem probudila. V emočním šoku, znásobeném tím, že "rozuzlení" celého příběhu - se nekonalo.

Po letech jsem ten sen začínala stále víc a hlouběji chápat, vidět, co mi tak mé nevědomí (nebo už podvědomí či Vyšší Já?) ukazovalo a že mi dokonce ukazovalo i CESTU, kterou se mám vydat, abych vstřebala onen emoční šok a mohla "jít dál". Jenom právě ukázka té CESTY už ve snu chyběla, takže jsem ji musela začít objevovat sama v sobě a čistě vlastními silami.

Pravda, směr jsem nakonec našla, ale jak říká každý Mistr a duchovní učitel-léčitel: Směr ti můžu ukázat, jít ale musíš SAMA.

Největším peklem byla nemožnost uhnout. Bytostně jsem cítila, že utéct a schovat se také není kam. Takže ani smrt těla by nebyla řešením, spíš naopak, stala by se jenom zárodkem dalšího utrpení, protože jsem zbaběle utekla před úkolem, jenž se dá splnit jedině v těle... Vlastně tohle jsem si už vyzkoušela hned ve chvíli, kdy jsem přicházela na svět (při porodu mé maminky, kdy dítětem jsem byla já). Byla jsem vrácena. Teď si uvědomuju, že vlastně s tímtéž naprosto nejasným zadáním a začátkem, jako v onom hororovém snu.

A tak se stalo přesně to, co bylo avizováno na "spánkové úrovni": Musela jsem přetrpět dobu nekonečně dlouho trvajícího - vlastně dosud celoživotního mučení - abych si uvědomila, že žádní řezníci kolem mne neexistují, že to jenom já za živa pitvám samu sebe, abych se dověděla, co je "ve mně špatně!", CO JE TŘEBA VYLÉČIT.

Teď už v sobě cítím stále zřetelněji sílicí klid, který je schopen láskyplně pohltit všechno, co klidné není. Plním tak největší úkol svého momentálního života - poznala jsem skutečnou Lásku Prvotní Podstaty a fakt, že smrt je přítomná stále, a to v nejrůznějších podobách, kdy umírá v běhu pozemského života absolutně všechno - kromě Prvotní Podstaty - Lásky, která nechává všechno takové, jaké to je, aby se to projevovalo, ŽILO, EXISTOVALO, protože jedině tehdy se to může samo v sobě i v interakcích mezi jednotlivými svými částmi poznávat - až k pochopení prvotního Základu, který spojuje nespojitelné (přesně jako je to v kruhu mandaly Jin-Jang).

Co bude dál, netuším. Možná zase celý "blog zemře" na tomto článku, protože ještě stále tohle není "definitivní ukončení noční můry nevědomého života v egu" (jako že práci ještě mám; spoléhám ale na spřízněné duše, že si vzájemným zrcadlením pomůžeme v pochopení další "části" svého úkolu). Možná začnu dostávat pokyny a inspiraci k psaní a sdílení skutečností, které "jsou za hranou odvahy" normálního člověka ... tak, jako se to děje už teď mezi mými známými (bohužel počet takto odvážných v mém dosavadním okolí lze zatím spočítat na prstech jedené ruky)..., i když jsou totálně banální, běžně se dějící a není před nimi úniku - a proto, že na určité úrovni to všichni cítíme, ať chceme, či nechceme, se jich možná všichni tak strašně bojíme

Uvidíme.

*Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A1_mo%C5%99sk%C3%A1_v%C3%ADla 


TOPlist