Božství - boj dobra se zlem. Jak to je?

23.01.2021

No, pěkné.... Sotva jsem napsala pár odstavců, hnedle se avizovaný "boj dobra se zlem" ohlásil a zviditelnil: zase jsem jednou začala psát naostro přímo do editoru, a ono se mi to vůbec neuložilo. Takže druhý pokus...

21. 1. 2021 jsem prošla dalším velmi hlubokým emočním propadem se současně probíhajícím vhledem do své situace. Konečně jsem měla pocit, že "se stalo" něco, na co jsem dlouho čekala: zásadní celostní pochopení, kde "se stala chyba" v mém vnímání života. Mohlo by se zdát, že hurá, mám vyhráno. Ale takhle to nefunguje, jak už jsem byla poučena mnohokrát :-D. Každý takový přelomový vhled s uvolněním velké nálože emoční energie i informací o hlubinných souvislostech v ní, uvidění, co "je špatně" a "jak se to musí začít vnímat jinak", aby se vše vrátilo do přirozených kolejí, je jen první důležitý a nutný krok, umožňující teprve následnou další vědomou práci na transformaci stávajících vyosených energií. Alespoň tedy u mě, protože vnímám, že jsem atomovou elektrárnou životní energie, která má jediný cíl: uspět v životě - a udělá pro to všechno.

No. Jenže právě tady se rodí jádro pudla, neboli celého problému s fenoménem zvaným "život jednoho člověka". Protože - co znamená třeba právě pro vás touha uspět ve svém životě? Pro každého to bude rozhodně něco jiného, i když ve výsledku všichni vlastně chceme totéž: mít se fajn.

A noříme se do problému stále hlouběji...

Chceme jenom tak málo! Obyčejnou spokojenost s vlastním bytím. To nejprostější však bývá tím nejsložitějším k pochopení a získání. Proč? Protože jsme byli vhozeni do prostředí duality. Ke všemu vedou tedy vždy dvě cesty. Zdálo by se, že stačí najít tu správnou a máme vyhráno. Přesně tak totiž uvažuje každý "normální" člověk, který ví, co chce.

Já například sakra dobře vím, co chci, a jdu po tom už celé desítky let jako buldok :-D. Jenže když jeden tápe v naprosté tmě a absolutně netuší, kde se nachází, kudy se má vydat jako první, může se stát (a rozhodně se tak stane :-D), že si zpočátku bude v různých směrech neustálým tupým narážením hlavou do zdi (protože tudy cesta nevede a má to tímto pokusem jenom zjistit) způsobovat jenom další utrpení. Také by se mohlo zdát, že čím větším množstvím životní energie člověk disponuje, tím snazší a rychlejší má cestu.

Jo. To má... Akorát je otázka: "KAM?"

V rámci dualitního stavu veškerého všeho, co "tady existuje" jsme "upadli" (byli vyhnáni z Ráje Jednoty Božství) do stavu roztříštěnosti všeho právě na dvě "protilehlé" půlky. Už jenom rozdělení lidí na muže a ženy je nejzářnějším příkladem.

Muž má svou charakteristiku, žena zcela opačnou - a přesto se navzájem přitahují. Ani další zrození (zatím) není možné bez účasti obou pohlaví a jejich vzájemného sjednocení. Božíčku, jak je to všechno do nebe řvoucí!!! A přesto to člověk vůbec nechápe.

Mezi ženami a muži je stálý "boj" o to, kdo bude mít navrch, kdo bude u moci a tím pádem může získat to, co chce. Jedině páry (a společenství), které pochopily alespoň částečně, "o čem to celé je" jsou schopny žít spokojený a naplněný život, ať je jakýkoliv.

Jenže člověk je vychováván tak, že "vždycky je tu někdo, kdo je u moci" a jedině ten se má dobře, protože si může určovat podmínky. Všichni tedy bojujeme o jediné: o své vlastní místo na slunci. Dokonce i ti, kdo prohlašují, že zasvětili své schopnosti a celý život práci pro druhé, pracují a žijí jedině pro to, aby sami ze sebe měli dobrý pocit; činí tak tedy čistě pro sebe jakožto jednotlivce. Ošklivá pravda, že?

Všechno je zde ve dvojím provedení. Dvě pohlaví člověka, dvě strany téže mince, jak by mohla existovat jediná správná cesta?

Neexistuje a přece existuje.

Přesně o tomto sjednocení je božství. A přesně tohle ale je zároveň největší odpor vyvolávající skutečnost, která mohla být člověku, upadlému do uvědomování si jen "jednoho" pólu všeho, co je (tedy pouze jedné strany mince) dána. Můžete zaplatit jenom jednou stranou mince? Nikdy. Jedna strana mince bez druhé je vlastně bezcennou. Vždy dáváme celou, abychom dostali to, co potřebujeme. Přesto nejsme schopni uznat právo a stejnou nutnost existence pro oba póly jediné energie.

Strach, který je druhou stranou lásky, tedy božství, nedovoluje, abychom - pokud se jím necháme ovládat - dosáhli potřebné celistvosti, božství.

Zase jsme u jednoho a toho samého problému. Jestliže božství je celistvost, sjednocení obou pólů v jeden, pak i strach musí být sjednocen s láskou - logické, ne? Jenže kdo je ochoten dovolit svému strachu, aby byl, a přesto se jím nenechal sežrat?!

Jedině ten, kdo si uvědomil celou svou bytostí, že pokud bude preferovat pouze jednu stranu mince a tu druhou nebude chtít přijmout, nebude mít ve výsledku vůbec nic. Jen utrpení a bolest.

Přesně tímto zoufale zničujícím procesem nutnosti uvědomění si dané Skutečnosti skrze zakoušení marnosti chtění dosáhnout svého pouze jedním směrem jsem drcena i já. Na rozdíl od druhých, "normálních" lidí, mi byla dána taková životní síla, že použití jenom jedné ze dvou možností je přímo vražedné. Ona totiž i ta životní síla má dvě tváře: život a smrt.

Já jsem mermomocí chtěla naplněný, šťastný a láskyplný život. Takže jsem do tohoto cíle začala rvát všechnu svou sílu. Jenže se velmi brzy ukázalo, že pokud budu opravdu výhradně preferovat jenom jedno, to druhé mi nedovolí, abych toho dosáhla.

Když jsem tedy chtěla na první dobrou získat to, o co mi šlo, v prostředí duality, kdy i já jsem vypadla z Celistvosti Božství, jsem pochopitelně ve svém zapomnění a nevědomosti poslechla dobrých rad těch, kteří mi dali fyzické tělo, výživu a možnost přežití. Všimněte si, schválně neříkám, že mi dali lásku... I když oni i jejich okolí to tak vnímali. Dávali mi jenom to, co znali, PROTOŽE DOSTÁVALI, sami: jednu stranu lásky - což, jak už jsme si ukázali, je bezcenný artikl. Jak dítě plně odkázané na své rodiče může nemilovat své rodiče, ať jsou jacíkoliv? Nelze. I týrané dítě po určitou dobu stále miluje své mučitele, protože si nedokáže představit, co by si počalo bez nich. MUSÍ brát obě strany mince! Než ovšem pochopí, že přece jen "jedna strana" u jeho rodičů převládá, a to ta necitelná a sobecká (pokud jde o týrání emoční nebo fyzické a týrání opičí láskou, která nenechá druhého ani dýchat po svém, jde stále o jedno a totéž...). /Moje rodiče byli tím nejlepším, co jsem potřebovala dostat. DÍKY JIM ZA VŠECHNO!!!/

Aby náhodou nedošlo k mýlce! Nejsem týraným dítětem!!! A přece jím jsem. Akorát tak, jak to nikdo nevidí a dokonce si ani neuvědomuje - až na mě a pochopitelně všech stejně cítících lidí!!!

V některém z minulých článků jsem psala o seriálu Sniffer, Njuchač, neboli česky Vůně zločinu. Tento člověk - Čichač - by určitě věděl (samozřejmě opět po svém zkresleně), o čem mluvím... Jednoduše vnímal určité věci daleko výrazněji než všichni ostatní. Sám sebe připodobnil ke šneku zbaveného ulity, do něhož každý jen píchá špendlíky. Musel se s tím naučit žít. Musel přijmout fakt, že sice bude díky své schopnosti a práci na jejím začlenění do běžného života vydělávat obrovské peníze, ale bude sám, žádná partnerka s ním totiž nevydrží - aniž by jeden omezoval druhého. Jak jinak to udělat - netušil. Tak daleko ještě nevyrostl, aby dokázal sjednotit všechny možnosti v jeden celek.

Pro mne a mně podobné je všechno ještě mnohem složitější. Mně nebylo dovoleno (z Vyššího Záměru) ustrnout na jedné straně a tam "se najít" alespoň z půlky. Já životně nutně ke svému štěstí potřebuji VŠECHNO. Černou i bílou, protože na hluboké úrovni bytostně vnímám, že jedině božské sjednocení obou v sobě nechává svobodně (do určité míry!) existovat obě barvy, aniž by je cokoliv nutilo (v zájmu Jednoty) smíchat se na nudnou šedivou. Neboli, jak jsem už také zmínila, existuje jenom jedna barva, která je černou a zároveň bílou. Je na zvyku lidského oka, jak se kterou naučilo vidět, protože v dualitě vnímané Skutečnosti se projevují opravdu jako dvě protikladné barvy.

Předpokládám, že je jasné, "na který chrást biju" (jak vždycky říkávala moje maminka :-D). Černá a bílá, dobro a zlo - stále jde o pouhé dualitní protiklady téže Skutečnosti v Jednotě.

Už jsem tak zoufale umořená neustálým přetahováním se se Životem, kterou z těch dvou stran si mám vybrat a té věnovat veškerou svou životní sílu!

Když jsem se podvolila většině, spadla jsem do jednoho extrému. Když jsem se vzepřela většině, stáhla se do ústraní, abych vůbec přežila a měla prostor se vyléčit, upadla jsem do opačného průšvihu. Všechnu sílu jsem narvala do duchovní meditační práce - a čekala, kdy se konečně dostaví výsledek. Protože se přece tvrdí, že "duchovno" je prvotní a teprve z něj vyrůstá hmotný svět.

No jo!!! Jenže zase jsem pohořela na nutnosti uznat OBĚ strany mince SOUČASNĚ A V JEDNOM. Dobro bez zla a zlo bez dobra neexistuje; chtění a odpor jsou také představiteli jedné jediné mince! Jediné, co existuje, je absolutní rovnováha mezi oběma a zároveň jejich neslučitelnost, kterou je nutné PŘIJMOUT jako celek. To znamená - východisko je jedině ve vzdání se všeho chtění i odporu. Čím víc jsem kdykoliv chtěla jednu stranu, tím víc mi utíkala ta druhá. Když jsem chtěla společensky uspět, zabíjela mě absence ducha, tedy kontaktu s jemnými energiemi, které nejsou vidět, ale jsou cítit - v tichu sebe, ne však v ruchu myslí, která každá chce něco jiného. Když jsem se plně soustředila na ducha, úplně jsem ztratila "kontakt" se společností lidí. Najednou jsem cítila tu hlubokou propast "v zájmech" a neslučitelnost jejich a mých idejí.

Kdy začínám nalézat východisko? Jedině tehdy, když jsem ochotná prožívat stejně vědomě a s plnou pozorností obě strany mince, dobré i zlé, blahobyt i utrpení, svobodu i absolutní bezmoc a poddanost vůli Skutečnosti. Vše se pak střídá jako počasí a vrací se zase do normálu - dle vůle "čehosi daleko většího", než je vůle moje. Podstatné na tom je jediné: začínám si stále silněji uvědomovat STAV, v němž všechno funguje pospolu a přitom mě to nezabíjí, ale naopak mám užitek ze všeho, co se děje. Takže se mám stále více fajn :-)! Pokud tedy jsem schopná procházet vědomě nezúčastněně nutnými emočními propady se všemi jejich energiemi utrpení, normálně řečeno: ochotně protrpět bez rozvíjejících myšlenek cokoliv, co vyvstane. Bez nich by to totiž opět nešlo. Co už jednou bylo vytvořeno, ale zatím nepochopeno v souvislostech, a tak nezpracováno, netransformováno, je nutné vědomě prožít. Jinak to nemůže odejít.

Ano. Teprve toto začínám vnímat jako skutečné božství. Hladinu, v níž je dovoleno všemu, aby bylo takové, jaké to chce být, a zároveň já se na vše dívám jako "bůh" - s láskou a celistvým pochopením, že to všechno prostě NEMŮŽE BÝT JINAK.

Ovšem stále ještě mám velkou práci. Přestat "pracovat" (a přece naplno pracovat!) v obou izolovaných směrech. Tzn. přestat se snažit jak o společenský úspěch (to už jsem naštěstí musela díky stálému neúspěchu a utrpení vzdát), tak ale také přestat chtít "dosáhnout" nějakého konkrétního cíle duchovního. Vzhledem k tomu, že celý můj dosavadní život byl založen na generování obří životní energie, díky níž stále žiju a jdu na své cestě dál, do uskutečnění svého záměru, je jasné, že poslední úkol - vzdát se všeho chtění (tedy zákonitě i odporu) je neobejitelný. Obzvlášť, když už si plně uvědomuji, že čím víc chci dosáhnout něčeho konkrétního, tím větší strach, že toho nedosáhnu, tím v sobě vytvářím. Takže opět bezvýchodný začarovaný kruh.

Co to znamená v naší realitě?

Vytáhnout ze svého nevědomí (a genetické paměti předků v těle) úplně všechny nevědomé energie chtění a plně si uvědomit (a emočně prožít), jak strašným způsobem mě ničí. Vlastně přesně tohle dělám celou dobu svého léčení a návratu k Sobě. Podstatné je však už jenom to, že si to stále víc začínám uvědomovat, vidět, cítit a propouštět ve prospěch "čehosi daleko většího". Něčeho, čím JSEM, ale zároveň NEJSEM.

P.S. Následující obrázek znázorňuje Ouroborose, hada (symbol transformace) požírajícího vlastní ocas - symbol kruhu, který tím takto vytváří, zastupuje svým obsahem dvě opačné strany, konec i začátek, VŠE V JEDNOM nedělitelném celku.


TOPlist