Bojím se přestat se bát

24.04.2021

Tak, a je to venku...

Asi jsem si právě před chvílí pojmenovala nejzákladnější zdroj mé stále přetrvávající neznámé hlubinné úzkosti, z níž vyrůstá všechen strach z čehokoliv: Bojím se přestat se bát.

Je to totálně na hlavu, že? Asi tak stejně, jako "nenávidím se, protože se nenávidím" :-D.

Ale ruku na srdce, je tak jednoduché "s tím přestat"?

Každý, kdo k sobě přistupuje s alespoň trošku otevřenou upřímností, VÍ, že právě tohle je kardinální problém. S tím přestat jen tak lusknutím prstů a rozhodnutím "od teďka se nebojím" nebo "od teďka se mám rád/a" nejde. A kdo tvrdí opak, lže si do vlastní kapsy. Jenom proto, aby pod silou následných událostí, které ho zákonitě budou nutit uvědomit si, "jak strašně neupřímná/ý k sobě jsem", musel nakonec stejně kapitulovat. Pokud tedy je na takovou "misi" vnitřně připraven a zralý. Jinak si pochopitelně lidé takto lžou celé dlouhé životy, pořád a vytrvale dokola, jenom aby nemuseli přijmout svou bezmoc vůči vůli Života, jehož jsou "jenom" jednou částí a jako takoví musí držet jeho štábní kulturu :-D. Každý rebel vždycky nese všechny důsledky odporu vůči Moci, jíž je vytvořen, povinován osobní odpovědností a na kterou jeho síly prostě nestačí a nikdy stačit nebudou.

Nejtěžší však bývá právě případ typu "bojím se přestat se bát" nebo "nenávidím se, protože se nenávidím".

Tady na sebe totiž narážejí dva vůbec nejsilnější protiklady - láska a strach. Láska Jednoty Celku a Strach v případě ztráty pocitu sounáležitosti a ochrany tohoto celku.

Po lásce Celku prahneme úúúúúúúúplně všichni. Dokonce i ti, kteří se domnívají, že ne-e, a to jenom proto, že si vůbec neuvědomují obsah pojmu Celek. Organismus sám o sobě JE CELEK a může fungovat jedině jako provozuschopný celek (i v případě, že něco někde chybí nebo nefunguje tak, jak u ostatních) - takže už jenom z tohoto principu je jasné, že kdo chce žít, musí chtít zůstat v Celku (minimálně vnitřních energií, protože tělo v celku mnohdy nezůstává :-D...). Celek jednotlivé bytosti je jenom holografickým obrazem Celku Prvotní podstaty: v každé jednotlivosti celku zůstává obraz celku zachován. No a logicky - protože po lásce prahneme úplně všichni, tak také ti, "co po ní teprve prahnou" se ji snaží vychytávat ve všem, co se uchopit a držet dá, a proto také všichni tito trpí nesmírným strachem, že "o to získané a dosud držené" by mohli přijít. Protože pak nastává velké utrpení a bolest.

Jenže ono utrpení nastává už ve chvíli, kdy si myslíme, že péči a bezpečí lásky si musíme získat a držet, aby nám neutekla nebo aby se někam neztratila. Proto je tady všudypřítomný, mnohdy těžce popíraný latentní strach.

Jediné východisko spočívá v uvědomění si, že ono zprofanované klišé, že "my láskou JSME", takže není o co se snažit, skutečně platí.

Tak toto opravdu je TOP úkol lidské bytosti, a proto prostě není jednoduchý!!! Kdyby byl, neexistuje lidstvo už tolik tisíciletí v neustále se opakujících kolapsech jednotlivých civilizací. Kdyby byl, skončila by všechna sranda Života a jeho touhy po SEBEPOZNÁVÁNÍ VLASTNÍCH NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ velmi rychle. A co ještě těžšího, aby "ta zábava a vzrůšo vydrželo poněkud déle, pak lze ještě vymyslet?" No, nepochybuji o tom, že Život ve své celistvosti si umí poradit v každém případě. V tomto nám ale stačí ohlédnout se "za sebe do minulosti" třeba jen ryze vlastní existence.

Protože ale stejně se "do minulostí ohlížíme" jedině tady a teď, tzn. z věčnosti přítomného okamžiku, protože nic jiného tady a teď neexistuje, dává nám právě přítomný okamžik nekonečnou sílu POZNAT, jak to doopravdy JE.

Když jsem si začala v posledních týdnech stále víc uvědomovat, jak zoufale lpím na osudech a bolestných prožitcích generací svých předků (protože skrze tělo jejich životy stále cítím sama v sobě), ptala jsem se sama sebe: PROČ, proboha? Proč "chci být mrtvá ve svém životě" stejně jako oni? Protože kdo se bojí, je zabržděný, stagnuje, nerozvíjí Život skrze sebe tak, jak mu osobně bylo dáno - a nutně zoufale trpí. Jestliže Nostradamus snad mluvil o epoše "mrtvých živých", kteří povstanou a bude to znamenat velké a zásadní změny, jsem přesvědčená, že mluvil právě o nás...

Pochopitelně nejenom "o nás a naší generaci momentálně žijící", prostě o členech generacích, které budou donuceny uvědomit si, že SE BOJÍ, a proto jsou svým způsobem a v určitých oblastech vlastního bytí tak svázaní, že jsou v podstatě stojící na jednom místě, zkamenělí ve svých přetrvávajících myšlenkových stereotypech a představách, tedy že se nevyvíjejí, že už jsou vlastně spíše více mrtví než živí...

Abych se ale vrátila ke své vlastní otázce: "Proč chci být jako oni?"

Přesně tady se dostáváme ke složitosti existence lidské společnosti a jejího fungování. Už v minulém článku jsem zmínila, že je nutné si uvědomit, jak se nevědomá lidská společnost "vyrovnala" s pádem do oddělenosti, tedy se ztrátou pocitu jistoty a naprostého bezpečí zajištěného mateřskou základnou. Semkla se v náhražkové "jednotě" skupinového MYŠLENÍ, jak co zařídit, aby to fungovalo "právě pro mě", ale zároveň jak to udělat, aby lidstvo přežilo alespoň pár tisíciletí. Uchýlili jsme se tedy ke zkušenostem, které v minulosti pomohly společnosti ve své existenci přežít. Co na tom, že vedení se "ujali" jednotlivci nebo skupiny jednotlivců, kteří si připadají "cennější", chytřejší, důležitější a hlavně silnější a tyjí z někdy až otrocké služby těch, které se jim podařilo dostat "pod sebe". Hlavně "že nějaké vedení máme", a tudíž máme na koho svést odpovědnost, protože "tak to přece dělají všichni", tak já můžu dělat také to samé tam, kde je mi to dovoleno.

V prvních dvou čakrách máme zakódovánu věrnost "kmeni" a jeho hodnotám, lásku ke všem, kteří nám dali život - a pro ty bychom svou nezralou dětskou láskou raději obětovali sami sebe, než abychom je viděli trpět. Opět: kdo si myslí, že to nedělá, lže si do vlastní kapsy. Protože toto je prostě zákon dědičnosti v existenci nevědomé lidské skupiny!!! A takových zákonů je více! Pro mne je však momentálně nejdůležitější, protože nejsilnější právě zákon věrnosti a cti při jejím zachování. "Chci být s nimi, chci žít jako oni, protože si přece nemohu dovolit mít se lépe?! Jak bych mohla být tak sobecká???!!! Jak bych mohla být beze strachu, když VŠICHNI mí předkové tak strašně trpěli právě tímto strachem? Vždyť by to byla přímo zrada na jejich hodnotách!!! Zesměšnění jejich osudů, protože: "Mrkejte na to, jak jste byli hloupí a naivní!" ??? Vy všichni moji nejmilovanější, bez nichž bych tu já sama vůbec nemohla (ve svém těle) vzniknout? Přece jsem vám přímo povinována úctou a věrností za dar života, který jste mi dali?! Přece vás miluji tak, že raději (jako úplně každé dítě!!!) bych obětovala samu sebe, jenom abych vás zachránila, protože jako dítě si stále naivně myslím, dokonce jsem o tom přesvědčena, že to jde!!!"

Jak z tohoto morálního a hlavně emočního dilematu ven???

Zase se musím obrátit k pojmu CELEK. Uvědomila jsem si (a toto si člověk musí opravdu uvědomit celistvým prožitkem se všemi emocemi), že tady vlastně řeším totální blbost. Jestliže moje hlava už "ví", že jsme VŠICHNI JEDNO a existuje JENOM TADY A TEĎ, tak cokoliv dělám, dělám opět "pro všechny", kteří tu byli, jsou a budou z jedné DNA. A ani zdaleka ne jen "pro ně", protože původně jsme museli vzniknout úplně všichni z nějaké prapůvodní DNA, když "to všechno začalo fungovat", když se velká hra nazvaná Projekt lidstvo rozjela. A to tady mluvím jenom o hmotných tělech, u nichž si zase musíme uvědomit, že jsou pouhou zhuštěninou JEDNOHO (Ducha) Vědomí, které tvoří samo ze Sebe.

Každopádně ale emoce zde jsou a nedají se jen tak hlavou odfouknout. Je nutné si jejich sílu uvědomit a prožitkem ji transformovat z bolesti a strachu ve všeobjímající sílu lásky. Fuj, to zní tak strašně otřepaně... ALE TAK TO V PODSTATĚ OPRAVDU JE!!! Každý se o tom má možnost přesvědčit sám u sebe, protože právě o tohle Životu jde. Kdo nezažil, nemůže jen tak uvěřit, protože nenachází sílu důkazu osobního prožitku, přes který nejede vlak, i kdyby všichni ostatní tvrdili opak.

Takže poslední týdny, vlastně měsíce i roky, jsou značně náročné zejména pro ty, kteří jsou připraveni začít si uvědomovat, O CO TADY VLASTNĚ SKUTEČNĚ JDE. Všechno, co zaseli naši předkové, jako bychom zaseli my sami, a také jedině my sami to musíme sklidit a zužitkovat ve svůj prospěch. Máme na to právo!!! Ba co víc, je to odpovědnost každého vůči Životu, který žije ve svém těle.

Njn... Jak lehce se mi to teď píše... :-D

Měli byste vidět, jak to se mnou cvičilo, když jsem těmi emocemi právě procházela... a vlastně stále procházím. To říkám jenom z jednoho důvodu: TAK TO PROSTĚ FUNGUJE a nedá se mlžit, že to jde lehce, hravě, vždy s úsměvem, rychle, pohodlně a jednoduše. Kdo si to stále bude myslet, asi se moc daleko ze své větší či menší mrtvolnosti nedostane. Ale všechno má ve svém čase určité kouzlo, které si chceme prostě naplno užít a nenecháme si ho vzít, i kdyby ten někdo nakrásně tvrdil, "že je to všechno jinak". Samozřejmě, vždyť jsem sama celé desítky let neuvažovala jinak... 

P.S.

Někdy si říkám, že si vlastně sama řežu větev, na níž sedím, pokud chci být inspirativní pro druhé. Pořád jenom samé těžkosti, úsilí, utrpení. A přitom - nějakým vnějšně viditelným výsledkem se pochlubit nemůžu. Takže si někdo může říct, o co se vlastně snažím? Strašit? Ukazovat se, jaká jsem hrdinná bojovnice? 
Ani jedno, ani druhé. Všechno je spíš přesně naopak. Vždycky mě strašně štvala všechna prohlášení, že duchovní cesta je v podstatě jednoduchá, že výsledky tréninku meditace jsou patrny už tak za tři měsíce, že je nejdůležitější pozitivní myšlení atp. Mně nic z toho nefungovalo!!! Takže jediným efektem mých prvních snah o jakousi spirituální praxi byla děsná frustrace a mindráky, že nejsem dost dobrá, protože mi to nejde tak, jak ti druzí, zkušení, píšou.

Tady se dostávám k druhému bodu: chci se předvádět, jak odhodlaně stále "bezvýsledně" bojuju? Kdybych stále (!!!) nebyla postavená životem před volbu žít nebo se nechat umučit vlastními energiemi strachu mysli a pocitu nesmyslnosti celeho bytí, kdyby byla nějaká možnost úniku, určitě bych ji za ty roky našla. Jediné, co jsem ale našla, můžete číst v těchto článcích. Přesto, nebo právě proto jsem konečně "doma", protože cítím, že dělám přesně to, co po mně život chce, a to mi dopřává to nejcennější, co potřebuji: klid k práci a vědomí, že takto je u mne všechno v pořádku, ať se děje, co se děje. A přesně to jediné potřebuji ke své spokojenosti. Všechno ostatní je jen neobejitelnou součástí mě samé.

Píšu, že cesta je náročná, bolestivá, vyžaduje spoustu energie a výsledky, kterými by se mohl člověk chlubit, se třeba cele desítky let nemusí dostavit. Protože když vám "hoří za p*delí", je vize bytostného cítění, že "potenciál je skutečně celý jen ve mně" a postupné otevírání vnitřního neviditelného svobodného prostoru tím jediným, za co stojí platit čímkoliv.

Kdo si na cestu do drsných severských krajin obuje žabky a obleče letní šatičky, daleko nedojde. Vrátí se nebo zmrzne na místě, kam ještě stačil dojít. Je třeba počítat s těžkostmi a vlastně úplně všemi možnými zkouškami, protože jedině v takovém rozpoložení se aktivují potřebné vnitřní síly, o nichž zatím ani netušíte, a dá se dojít až k etapovému cíli.



TOPlist