Vědomí: Jsem světlo, které léčí všechnu bolest světa

Vědomě žít a umírat


                                "Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu."
                    Immanuel Kant

"Cítit a milovat lásku a dobro i v ošklivosti a ve zlu, a přesto ve svrchované lásce toužit ošklivost a zlo vyléčit, je pravá ctnost a pravá morálka."

Šrí Aurobindo


Jak jsem začínala

Ve svých 33 letech (* 3. 4. 1964; přičemž přípravná fáze začala už v mých 27 letech pádem do nejhlubší deprese) jsem byla Osudem nekompromisně postavena před volbu: buďto přijdu na to, jak to tady na téhle Zemi funguje - prvotně tedy pro mě, ale vzhledem ke své krajně vyhrocené empatii i jak to všechno souvisí se vším - nebo prostě umřu, protože TOHLE, jak to zatím žiju, už nemůžu unést... Svého času jsem jediné východisko viděla v dobrovolném odchodu z tohoto světa. Tím spíš, že bych v naší rodině nebyla první.

Jsem ale bojovník. V nejkritičtějších chvílích (jako že jsem jich potřebovala více) jsem se vždy nakonec rozhodla, že TO musím objevit. Že přece není možné, aby život byl tak neuvěřitelně bolestivý, mizerný, prázdný a nesmyslný, jak se mi zatím jeví. A to jsem byla vždycky velmi snaživá, poctivá, hodná a pilná dcera, žena, matka, zaměstnankyně. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, k ničemu to nevedlo. Pocit absolutní prázdnoty, bolesti, nesmyslnosti a zoufalství byl trvalý.

Rozhodla jsem se a vypravila se na cestu objevení toho, co jsem vlastně zač, proč tu jsem, jaký má můj život smysl - má-li vůbec nějaký.

Moje startovní čára však ležela na absolutní nule. Na "dně" největší vesmírné černé díry, jaká vůbec může existovat. Netušila jsem vůbec, kudy se mám vypravit. Jak se ale říká, podstatná je CESTA, a tak jsem vyšla. Vyzkoušela jsem opravdu kde-co. Nejprve jiné doplňkové činnosti, než bylo moje hlavní zaměstnání, které mě nejen nenaplňovalo, ale ještě víc frustrovalo.

Byla to slepá ulička.

Tak jsem přešla k "alternativě" - nejrůznější psychologické a esoterické směry, spousta knih, kurzů, léčitelů, guruů a metod (Bože!!!, za ty prachy bychom dnes měli nové auto!!! A ten výplach mozku!!!). Ani tisíce naběhaných kilometrů nevyhnaly démony, kteří mě stále víc ovládali. Uhnala jsem si jedině tak únavový syndom... Takže ani tudy cesty nevedly.

Nic nefungovalo!!! Jen a jen další zoufalství. A pak se konečně ozval můj pravý Učitel. Jakýsi hlas uvnitř mě mi řekl: "A kdy konečně začneš dělat něco sama pro sebe?! Protože jak to vypadá, zatím jen utíkáš, nebo chceš být někým, něčím zachráněna, a jak vidíš, tohle prostě nefunguje."

Abych to zkrátila (i když vlastně teprve toto byl ten hlavní začátek), konečně jsem byla semletá a dostrkaná bičem jakési vyšší moci ve mně k cestě vědomého života. Jakmile jsem se po ní vydala, okamžitě "jsem byla doma" - ano, toto je přesně ono, jedině a pouze toto mě dovede zpátky k sobě a jedině tady najdu všechny odpovědi, po nichž tak prahnu.

Můj Osud je mým velkým učitelem. Vůbec se se mnou nepárá... Prostě a jednoduše mě žene jako americký honák krávu na pastvu a vehementně k tomu používá elektrický obušek. Jednoduše řečeno, pokud zrovna nechci jít tou správnou cestou, dostanu tvrdou ránu. A tak jdu, stále dál. Musím říct, že je to obrovsky náročné, ale zároveň nekonečně fascinující a naplňující, všechno najednou do sebe zapadá a dává smysl. Čím víc toho vím o sobě, tím víc "vidím" i do mechanismů životů druhých lidí a to až tak daleko, že všechno, co se teď děje (v celém společenství) a nad čím většině rozum zůstává stát, je najednou zcela průhledné, jasné a čitelné - jednoduše to nemůže vypadat jinak.

Budu moc a moc ráda, pokud se najdou odvážlivci "mé krevní skupiny", kteří se odhodlají (nebo spíš asi tak jako já budou donuceni svými podmínkami) vykročit a jít stejnou cestou. Můžu poskytnout své zkušenosti k osobnímu uvážení vás odvážných. Stejně tak jako vy mi můžete poskytnout neocenitelný materiál k dalšímu studiu o objevování sama sebe. Jsme si navzájem zrcadlem - to považuju za naprosto největší dar života ve společenství a vztazích. Nikde jinde se člověk neuvidí lépe, než ve svém okolí. A taky nikdo jiný mu objektivněji neodzrcadlí vlastní změny.

A jako moje první a ze všeho nejdůležitější doporučení je toto: NEVĚŘTE MI. Ze všeho nejšílenější je věřit těm druhým každé slovo... To není učení se, to je otroctví, anebo také šílená pohodlnost! a vede to jedině hlouběji do vlastního pekla... Sama jsem se o tom celá léta přesvědčovala a stálo hodně bolesti a zklamání, než jsem přestala obdivovat ty druhé víc, než své vlastní Srdce.

Buďte sami pozorní, ptejte se, zjišťujte možnosti, ale vše poměřujte s vlastním cítěním - funguje to tak i pro mě?, oslovuje mě to?, otevírá se mi srdce, když čtu nebo slyším zrovna toto? Pravda není univerzální a pro všechny stejná. Kolik lidí, (bytostí v celém vesmíru), tolik pravd, jejichž pochopení a přijetí vede k té poslední, univerzální, jediné Pravdě. Každý si musí najít tu jedinou správnou, vlastní sám pro sebe, a v tom přesně vymezeném "letovém koridoru" celého vesmíru, který je určený právě této bytosti. Jedině pak totiž může fungovat celý "vesmírný letový provoz a řád" směrem ke stálému růstu a objevování nekonečné plnosti Života a Tvořivého Bytí.

Je toho ještě opravdu spoustu, co je třeba vyslovit nahlas, aby tyto skutečnosti - a v podstatě duchovně-fyzikální zákony Vesmíru - zarezonovaly s co největším množstvím otevřených srdcí a spustily tak lavinu obnovy a tvorby Nového světa, tak, jak o tom píše Eckhard Tolle, člověk, s nímž se cítím být hluboce spirituálně spřízněná.


O čem chci psát



Už velmi velmi dlouho nesmírně toužím psát blog.

Ovšem souhrn mých vnitřních bariér a nekonečně kritického pohledu na sama sebe mi to buďto přímo nedovoloval, nebo - když jsem konečně našla odvahu a začala (ovšem nikdo to nečetl, což mi zase jen "potvrdilo", že nejsem dost dobrá), po dvou měsících jsem skončila a všechno smazala.

Jenže když po něčem bytostně toužíte a dokonce někde v hloubi sebe máte pocit, že to máte dělat, nedá vám to pokoj a jste přímo nadlidskou silou tlačeni ke zpracování všeho, co vám v tom brání. Ať chcete nebo ne. A způsoby jsou nevybíravé, v mém případě přímo inkviziční metody mučení psychického i fyzického...

V předchozích dnech a týdnech (v podstatě už v tom jedu čtyři roky naplno a intenzita tlaku se stále zvětšuje!) jsem byla vystavena svými nevědomými strachy takovému utrpení, že kdybych nevěděla, o co jde, že je to opět jen způsob, jak donutit egoické struktury, aby konečně vystoupily z hlubin popření do vědomí a zde mohly být zpracovány a s láskou propuštěny, šla bych skočit někde z co nejvyššího mostu, protože v tomhle stavu se žít fakt nedá.

Je docela možné, že mnohé může vyděsit slovo "umírat" v titulu celého blogu. 

Pochopitelně zde nejde o smrt těla (i když i tou lze projít při plném vědomí a tím pádem nezemřít - tělo zemře, ale duch je stále v modu vědomého uvědomování si sama sebe).

Chceme-li však žít plnohodnotný život, v němž neustále rozvíjíme svůj potenciál, musíme umírat neustále. Co to znamená? Neulpívat a nezůstávat trčet ve starých zkušenostech, vzorcích myšlení a chování, které jsme zdědili v genetické paměti předků, které jsme převzali během života od rodičů, učitelů, společnosti. A ono je to ještě daleko složitější, rozsáhlejší a hlubší, ale o tom až na stránkách blogu.

A kdyby jenom neulpívat... My jsme už vstřebali, nebo dokonce sami vytvořili(!), obrovské množství různých životních a emočních schémat, která teď z hlubin nevědomí řídí naše žití jak na provázcích. Všechno je o to horší, že o tom ani nevíme, ba co hůř - vědět nechceme!

Takže je třeba, aby "zemřely"- lépe a výstižněji řečeno: byly transformovány - staré omezující formy myšlení a emocí. Noo, zde je kámen úrazu. Budu upřímná, protože nemá cenu cokoli skrývat nebo zlehčovat. Je třeba podívat se na realitu zpříma, pravdivě a z očí do očí. Jedině pak jsme schopni posoudit, zda jsme dostatečně připraveni a ochotni podstoupit vše, co přijde a zmobilizovat potřebné vnitřní síly. Protože tady končí sranda.

Na druhou stranu ale je dobré si uvědomit, že pokud naše Já usoudí, že přišel jeho čas, začne se prosazovat hlava nehlava a můžete si vybrat pouze ze dvou variant: buďto se budete urputně bránit - tím pádem stále víc a víc trpět, dokud to nevzdáte; nebo se odevzdáte procesu a začnete vědomě umírat. S každou takovou malou smrtí však paradoxně ožijete! Protože se zbavíte ohromné zátěže, která vám nedovolovala volně dýchat.

A o tom všem a možná i víc chci psát. Sama netuším, jak se vše bude vyvíjet. Nechám se překvapit :-).


Byla bych moc ráda za vaše názory a otázky. Prostřednictvím otázek by se mi i lépe psalo :-)! Vždycky, když se najde někdo s upřímným zájmem, je to obrovské obohacení i pro mne.

Proč? Protože otázka je zodpovězena skrze mě a i já se dovídám mnoho zajímavého. A velmi často, ne-li vždy, je v odpovědi poselství i pro mě. Žiju tím, co říkám. 

A přitahujeme si jen takové protějšky, které nám zrcadlí samu sebe. To, co si nechceme přiznat, čeho se bojíme, co ovšem nutně potřebujeme uvidět a zpracovat. Ale také to, co obdivujeme u druhých nám říká, že zde je náš skrytý potenciál, který volá po naplnění.


TOPlist